Metodika
|
| 1. |
Podstatné jméno značí anion, který má záporný
náboj- to znamená, že toto můžeme ihned vyznačit |
(.......)-? |
| 2. |
Podstatné jméno tvoří název tzv. centrálního
atomu, ten umístíme do závorky (obecně značíme M) |
(M ...)-? |
| |
Podstatné jméno má koncovku, která značí kladné
oxidační číslo:
| |
koncovka |
oxidační číslo |
| pozn. |
-nan |
+ I |
| |
-natan |
+ II |
| |
-itan |
+ III |
| |
-ičitan |
+ IV |
| |
-ičnan nebo -ečnan |
+ V |
| pozn. |
-an |
+ VI |
| |
-istan |
+ VII |
| |
-ičelan |
+ VIII |
|
|
| 3. |
Dle koncovky přiřadíme centrálnímu atomu, kladné
oxidační číslo (obecně x) |
(M+x
...)-? |
| 4. |
Pokud není v názvu nějaké další určení (např.
počet kyslíků nebo nějaký prvek či skupina tzv.
ligand) - a to v této kapitole není -přidáváme do závorky
postupně atomy kyslíku,
které mají oxidační číslo - II
tak dlouho, až je získán záporný náboj. Jinými
slovy nejmenší možný počet
kyslíků, kdy je již dosažen záporný náboj.
Pokud je atomů kyslíku obecně z
, platí matematicky
| +x+z.(-2) <O ,
zároveň se výraz na pravé straně nerovnice
musí rovnat -1 nebo - 2, neboť jeden kyslík má
náboj - 2 |
|
(M+xOz-II)+x+z(-2) |
| 5. |
Jelikož je výraz +x+z.(-2) <O platí, že
celkový náboj je záporný a tudíž se skutečně jedná
o anion |
|
