03.04.2005 00:50:33
Wichterlova reakce
Otto Wichterle (27.10.1913 - 18.8.1998)
03.04.2005 00:50:33
|
|
Otto Wichterle, dále Wikov (Nadále jen Wichterle nebo Wikov, neb jinak oněm nikdo nehovořil). Viz K. Čapek, Válka s mloky, kapitola 3: "Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na tabulce u svých dveří"), neb jinak o něm nikdo nemluvil, syn prostějovského výrobce hospodářských strojů a automobilů značky WIKOV (akronym majitelů společnosti Wichterle a Kovařík), se narodil 27.10.1913, vystudoval chemii na pražské Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství a získal doktorát chemie na Votočkově ústavu organické chemie v roce 1936.
Zůstal na Votočkově ústavu jako asistent a připravoval se na habilitaci jakožto další stupeň vysokoškolské kariéry. V té době pracoval na využití 1,3-dichlor-2-butenu, vedlejšího odpadu při výrobě chloroprenového kaučuku v Baťově továrně ve Zlíně. Jeho chemická intuice, která jej v budoucnu vedla k důležitým vynálezům, viděla v této sloučenině potenciální surovinu pro výrobu chemických a zejména farmaceutických sloučenin: sloučenina obsahuje dvojnou vazbu, jeden reaktivní allylový chlor a jeden nereaktivní vinylový chlor. První reakce, kterou Wichterle zkusil, byla alkylace diethylesteru kyseliny malonové 1,3-dichlor-2-butenem. Při vymývání destilačního zbytku po destilaci produktu koncentrovanou kyselinou sírovou si Wichterle všiml bouřlivého vývoje chlorovodíku. Později izoloval produkt tohoto rozkladu, v němž původní chlorkrotylový zbytek byl přeměněn na řetěz 3-oxybutylový. Další vývoj tohoto problému byl přerušen násilným uzavřením všech českých vysokých škol 17. listopadu 1939 po obsazení Čech a Moravy německou armádou. Nicméně, Wichterlovi se podařilo propašovat baňku s produktem rozkladu německými strážemi, když mu bylo dovoleno odnést si své osobní věci z okupované budovy.
Brzo po uzavření vysokých škol bylo Wichterlovi nabídnuto místo ve Výzkumném ústavu gumárenské technologie firmy Baťa ve Zlíně. Tam ze začátku pracoval dále na reakcích dichlorbutenu. Ukázalo se, že přeměna vinylových chlorderivátů na ketony je zcela obecná a velmi užitečná pro organické syntézy. Dnes je všeobecně známa jako Wichterlova reakce.
Když i já přišel do Zlína, dostal jsem se jako laborant do Wichterlovy laboratoře. Měl jsem ovšem ten handicap, že jsem neměl žádné základy organické chemie ani její laboratorní techniky. Na to mi Wichterle dal Gattermannovo praktikum organické chemie a řekl: "To není problém. Udělejte si některé pokusy podle této příručky, a kdybyste se ji naučil, nemůžete prasknout u zkoušky z organické chemie, až budou vysoké školy znovu otevřeny". Jako hlavní téma mi byl zadán výzkum Wichterlovy reakce, ale mezi tím jsem vařil různé cvičné preparáty, abych si osvojil laboratorní techniku. Když jsem jednou odsával jasně žluté krystaly kumarinkarbonové kyseliny, vstoupil náhle do laboratoře šéf ústavu docent Stanislav Landa, a místo, aby šel přímo za Wichterlem, s nímž chtěl mluvit, zamířil si to hned k mému stolu. "A co prý tady děláte?" Než jsem si však mohl vymyslet důvod, proč dělám něco, co nesouvisí s mým programem, přispěchal Wichterle na pomoc a vysvětlil, že mi zadal přípravu některých preparátů, abych se pocvičil v laboratorní technice.
Wichterle sám byl vynikající experimentátor, který prohlašoval, že "profesor chemie musí být zároveň univerzálním laborantem". Byl mistrem v sestavování náročných aparatur, a nemohl jsem mít lepší vzor pro organickou experimentální techniku. Že jsem se něco od něho přiučil, o tom svědčí, že mne pokládal za "nejšikovnějšího nešiku ve své laboratoři".
V laboratoři byl Wikov vzorem vynalézavosti, někdy i dost riskantní. Za války nebyl vždycky dostatek chemikálií, a tak jakékoliv ušetření přišlo vhod. Ether se sušil sodíkem v pětilitrových lahvích, a když už se sodíku, obaleného NaOH, nahromadila tak třetina objemu baňky, byl zbytek rozkládán postupným přidáváním ethanolu. Tím se proplýtvalo dost ethanolu a znehodnotilo dost etheru, jimiž byly sodíkové zbytky dost prosáklé. Jednou Wikova napadlo úspornější řešení: Přilít do láhve značné množství vody. Ale poněvadž bylo v láhvi velké množství etheru, začal obsah baňky nebezpečně vřít. Bylo pozoruhodné jak během vteřin Wikov nasadil do hrdla láhve zábrusový zpětný chladič, utěsnil jej filtračním papírem, připojil ke kohoutku vodovodu a zachránil tak značné množství etheru (a laboratoř před požárem).
Na rozdíl od většiny nadřízených ve zlínském výzkumáku, Wichterle měl vždy velmi humánní postoj ke svým laborantům. Uváděl je vždy jako spolupracovníky na svých publikacích, což nebylo tehdy zvykem u ostatních vedoucích oddělení. Když jsem jednou spěchal s vakuovou destilací, abych stihl předem smluvený tenis, převzal sám destilaci a dokončil ji, abych prý nepřišel pozdě. Dosti neobvyklý postoj šéfa k jeho laborantovi! Pokud hrál Wichterle tenis se mnou, vždycky mne "vyklepl" s tím, že "můj backhand je pro něho zlatý důl".
Po návratu na vysoké školy přinesl Wikov nový duch do druhoročáckých laboratoří organické chemie. Poněvadž byl velký nedostatek chemikálií pro výzkum a nebylo dost peněz pro jejich nakupování, obohatil Wikov program laboratoří tím, že navíc ke klasickým přípravám sloučenin vypracoval postupy pro výchozí materiály či meziprodukty, potřebné pro výzkum. Tak mnoho posluchačů připravilo po malých dávkách dostatečné množství materiálu (ex pluribus unum). Nezalekl se ani přípravy kyseliny chloroctové z trichlorethylenu, kterážto reakce vyžadovala dosti náročnou aparaturu z ohýbaných skleněných trubek.
Wikov rád procházel druhoročácké organické laboratoře, v létě obvykle oblečen v šortkách, takže byl často studenty pokládán za kolegu, a podle toho s ním někdy studenti mluvili. Jedna legrační příhoda je popsána na straně 15, prvního vydání chemických humoresek "Láska a vitriol" od Miroslava Jandy z roku 1995.
Ještě za války přednášel Wikov organickou chemii v Baťově škole práce, zřízené pro "mladé muže a ženy", frekventanty zlínské průmyslovky. Úroveň přednášek byla velmi vysoká, takže my, nedostudovaní studenti jsme s požitkem jeho přednášky poslouchali. V té době byla v začátcích "elektronová teorie" výkladů chemických mechanismů. Z Wikovových přednášek vznikla později první mechanistická organika, původně napsaná v češtině, ale přeložená do němčiny pod názvem "Allgemeine Organische Chemie".
Wichterle měl pozoruhodnou schopnost reagovat rychle na změnu okolností, ať při pokusech, tak při přednáškách. Vzpomínal jednou, jak při přednášení anorganické chemie se mu stala tato příhoda: Tradice Votočkova ústavu nedovolovala přednášet jinak než spatra, to jest bez knihy a bez poznámek. Když mluvil o thionylchloridu a sulfurylchloridu, řekl, že sulfurylchlorid vře výše než thionylchlorid. Aby si ověřil, o kolik stupňů výše, nahlédl do své knihy a zjistil ke své hrůze, že sulfurylchlorid vře níže než thionylchlorid. Během vteřin ho napadlo, a tak upravil svůj předchozí výklad: "To by předpokládal každý, kdo by odhadoval bod varu podle molekulární váhy. Zde však je důležité, že molekuly thionylchloridu jsou částečně asociovány, takže thionylchlorid vře výše (79 ÉC)."
Můj kontakt s Wikovem byl dočasně přerušen mým jednoletým pobytem na Ohio State University v Columbus, Ohio. Občas jsme si vyměnili dopisy. V jednom z nich komentoval Wikov únorové události "...ani brázda, kterou vyoral náš lid v památných dnech únorových, se nezaryla příliš hluboko do Lukešova ústavu." A když jsem se v lednu 1949 vrátil, nevěda ani, zda budu moci pokračovat dále jako asistent, ujistil mne Wikov, že na Lukešově ústavu není ani jeden komunista, neb nikdo nepodepsal přihlášku do strany, která byla všem profesorům a asistentům předložena.
Po vynálezu měkkých kontaktních čoček, jejichž výroba byla teprve v začátcích, Wichterle rád demonstroval jejich snadné použití. Při jedné návštěvě u nás doma si z ničeho nic vyloupl kontaktní čočku z oka, vhodil ji do šálku čaje, zamíchal lžičkou, vylovil čočku a nasadil si ji zpět do oka. Dodnes je mi záhadou proč vynálezce měkkých kontaktních čoček sám nosil brýle.
Vzpomínky na Wichterleho by nebyly úplné bez zmínky o příhodě ve Zlíně za okupace. Jednou jsem šel s Wikovem domů po jeho přednášce, a podél ulice byl tradiční jarmark se všemi atrakcemi jako kolotoče, houpačky, střelnice a podobně. Řekli jsme si, že si zkusíme zastřílet ze vzduchovky, tři rány za korunu. Když Wikov odstřílel a přišel jsem na řadu já, varoval mne "Šetře ženy a starce; střílejte jen na vůdce", což byl citát z jakési italské knihy. Přeběhl mi mráz po zádech. Za německé okupace nebylo vyloučeno, že mezi přihlížejícími mohl být konfident či informátor. A to mohlo dopadnout velmi zle.
Miloš Hudlický
