17.11.2014 16:24:38
Otto Wichterle (27.10.1913
- 18.8.1998)
Otto Wichterle: "Pěstovat vědu je
nesmírně vzrušující a zábavné. Človek se cítí
nesmírně svobodný."
Audio (Český rozhlas plus 2 3): na těchto stránkách [portréty 48:53][zaostřeno 17:17]
Otto Wichterle se narodil v Prostějově, kde
jeho dědeček František Wichterle založil továrnu na
hospodářské stroje a lokomobily, největší v době první
republiky. Po absolvování klasickém gymnázia chtěl mladý
Otto studovat strojní fakultu, ale na radu přítele se
přihlásil v roce 1931 na chemickou fakultu Vysoké školy
chemicko-technologického inženýrství. K usilovnému studiu
chemie jej, podle jeho slov, motivovala i snaha smazat
nepříznivý dojem u profesora O. Quadráta, kdy student
Wichterle na jedné z prvních hodin neznal vzorec dvojchromanu
draselného. Diplomovou práci vypracoval u profesora E. Votočka
v roce 1935 a v roce 1936 dosáhl doktorátu technických věd. U
profesora Votočka pracoval jako asistent až do zavření
vysokých škol po 17.11.1939.
Od roku 1940 byl zaměstnán v Baťově
výzkumném ústavu ve Zlíně, kde vedl pracovní skupinu
oddělení polymerů, zabývající se výzkumem polyamidů.
Vypracoval technologii výroby kaprolaktamu, základní látky
pro výrobu plastických hmot – polyamidů, a již v roce 1941
se mu podařilo vyvinout postup spřádání polyamidové příze
tryskou i její navíjení na cívky, což později umožnilo
výrobu ponožek a punčoch z našeho prvního umělého vlákna
– silonu, a to nezávisle na americké výrobě nylonu.
Po řadě komplikací souvisejících s
utajením před německými okupanty (v roce 1942 zatklo
Wichterleho gestapo, ale po několika měsících byl propuštěn)
a poté s problémy poválečného průmyslu, byla průmyslová
výroba těchto polyamidů s označením silon zahájena až za
deset let.
V roce 1945 se O. Wichterle vrátil na VŠCHTI,
kde dokončil habilitační řízení v oboru organické chemie,
a začal přednášet obecnou a anorganickou chemii, později
mimo Vysokou školu chemicko-technologickou také na univerzitě
v Praze a technice v Brně. Napsal učebnici anorganické chemie,
která předběhla svou dobu. Svůj kontakt s výukou organické
chemie však nadále udržoval a napsal i německou a českou
učebnici organické chemie.V roce 1949 rozšířil svou
habilitaci i na obor technologie umělých hmot a plně se
věnoval zřízení katedry technologie plastických hmot. V
témže roce se stal jejím prvním profesorem a vedoucím. Od
roku 1952 se zde začal zabývat syntézou síťovaných
hydrofilních gelu, které vodou botnají, s cílem najít
vhodný materiál pro oční implantáty. Podařilo se zde
připravit poly-hydroxyethylmethakrylátový (HEMA) gel, který
pohlcoval až 40 procent vody, měl vhodné mechanické
vlastnosti a byl průhledný. V roce 1952 byla v Praze zřízena
VŠCHT a profesor Wichterle byl ustanoven jedním z jejích tří
děkanů. O rok později podal patentovou přihlášku na řídce
síťované hydrogely, z nichž bylo možné později vyrábět
oční kontaktní čočky.
|
Jeden z prvních prototypů
přístroje na odstředivé lití kontaktních čoček,
který Otto Wichterle zhotovil v roce 1963 ze stavebnice
Merkur.
|
 |
V roce 1955 byl jmenován akademikem. Při
politické čistce, kterou provedlo v roce 1958 komunistické
vedení VŠCHT, byl profesor Wichterle, spolu s řadou dalších
vynikajících učitelů, ze školy vyhozen. Výzkum
nitroočních čoček na VŠCHT byl zlikvidován.
V roce 1957 proběhlo v Praze mezinárodní
sympozium o makromolekulární chemii, které vedení státu
přesvědčilo o potřebě zřízení pracoviště zaměřeného
na výzkum syntetických polymerů. Ředitelem v roce 1958
založeného Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, který
vznikl hlavně jeho zásluhou, byl jmenován profesor Wichterle.
Budova ústavu se však teprve stavěla v Praze na Petřinách a
rozhodující pokusy s převedením hydrogelů do vhodného tvaru
oční kontaktní čočky proto provedl profesor Wichterle doma v
garáži. Na Vánoce 1961 si se svou ženou sestavil pomocí
dětské kovové stavebnice Merkur první prototyp odstředivého
odlévacího zařízení, které poháněl dynamem z jízdního
kola, zapojeným na zvonkový transformátor. Na něm odlil
první čtyři velmi pravidelné gelové oční čočky, které
nedráždily oko. Za několik let se tento sen o nápravě oční
vady, který poprvé popsal v roce 1508 Leonardo da Vinci a
který k realizaci dovedl profesor Otto Wichterle, rozšířil do
celého světa. ČSAV ovšem prodala z nepochopitelných důvodů
Wichterleho patenty bez jeho vědomí americké firmě National
Patent Development Corp., a dokonce souhlasila se zrušením
licenčních smluv. Wichterle se však nevzdal a v roce 1978
zhotovil prototyp nového kontinuálního zařízení
umožňujícího rychlejší a jednodušší výrobu kontaktních
čoček. Dnes užívá kontaktní čočky, které lze rychle a
jednoduše aplikovat, asi 100 miliónů obyvatel naší planety.
Jeho "gely" se však využívají i v řadě dalších
oborů medicíny a také v kosmetickém průmyslu, a to včetně
plastických operací.
Další střet profesora Wichterle s
komunistickou mocí následoval v roce 1970, kdy byl zbaven
místa ředitele Ústavu makromolekulární chemie za podpis
dokumentu 2000 slov a odvážnou interpelaci v parlamentu proti
postupu "posrpnového" ministra vnitra. Dále pracoval
jako řadový vědecký pracovník, ale jeho jméno se nesmělo
objevit ani na tablu profesorů, kteří na VŠCHT a jejích
předchůdkyních působili.
Jeho spolupracovníci svého Mistra ovšem
obdivovali a ctili, a to jako obecného chemika, srdcem organika,
ale i přírodovědce s znalostmi rozsáhlých partií fyziky,
biofyziky a části medicíny a matematiky. Jeho osobnosti vědce
přivlastňovali atributy “oslnivý”, “výjimečný”,
“stvořený z jiné substance než my ostatní”. Wichterle
málo rozlišoval mezi anorganickou a organickou chemií,
nedělal hranice mezi světy molekul a makromolekul. Nectil
starý systém sloučenin, ale že byl nadšeným vyznavačem
idejí zobecnění. Právě tento komplexní pohled mu pomohl v
řešení problémů, na nichž jiní ztroskotali. Skoro nikdy se
ve svých smělých odhadech nemýlil. Otto Wichterle byl
zručný, originální a produktivní experimentátor. Byl znám
jako autor velice duchaplných aparatur a účinných, levných
improvizací. Z pohledu spolupracovníků byl nesnesitelně
šikovný, báječný chemik základního výzkumu, ale stejně
výborný i v průmyslových aplikacích. Jeho žena tvrdila, že
se v myšlenkách své práci věnoval neustále, že ho napadaly
věci i při každodenních domácích pracích.
Učitel Wichterle byl stejně originální jako
Wichterle organický či makromolekulový chemik. Dikcí,
slovníkem, mimikou a intenzitou projevů i originálními
písemkami se lišil od všech ostatních řečníků a
přednášejících. Vštěpoval studentům, že chemii je třeba
nejen umět, nýbrž jí také rozumět. Měl zároveň vždy
spontánní a nepotlačitelnou touhu své poznatky ze "základního
badatelství" využít pro něco užitečného a
praktického. Své ideje dotáhl úspěšně až do vskutku
průmyslových dimenzí.
V roce 1990 byl profesor Otto Wichterle zvolen
předsedou Československé akademie věd a tuto funkci
vykonával až do rozdělení Československa v roce 1993. Do
své smrti r. 1998 byl jejím čestným předsedou. Wichterle byl
členem Americké chemické společnosti, Německé akademie věd,
nositelem zahraničních vyznamenání a cen a čestným doktorem
několika univerzit. Jedenáct jeho knih bylo přeloženo do
všech světových jazyků. Je označován za zakladatele
makromolekulární chemie, autora více než 150 vynálezů,
především biomateriálů, a 200 publikací. Pro mnohé
zůstane vzorem člověka ryzího charakteru, kterého nezlomila
ani fašistická, ani komunistická moc.
V roce 1993 byla jedna z planetek naší
sluneční soustavy pojmenována Wichterle.
Rudolf Zahradník: Otto
Wichterle - chemik
- Snad by bylo spravedlivější mluvit o
přírodovědci s ohledem na jeho znalosti rozsáhlých
partií fyziky, s ohledem na představy o biofyzice a
znalosti části medicíny. A ovšem, byl též zdatný
matematik. Ale přece chemik byl tak oslnivý a tak
výjimečný, až jsem míval pocit, že je stvořen z
jiné substance než my ostatní.
- Jako chemik měl tři či spíše čtyři
tváře. Ta první mi byla nejdražší, protože byla
blízká mým zájmům. Byla to tvář obecného chemika
s dokonale zažitými zobecňujícími pravidly (které
předchůdci vytvořili induktivní cestou), s nimiž
spontánně pracoval jako s axiomy. Málo rozlišoval
mezi anorganickou a organickou chemií; nedělal hranice
mezi světy molekul a makromolekul. Ale srdcem, srdcem
byl ovšem organik. Organik velký - pokud jde o cit pro
přeměny organických molekul - velký, věřte mi nejen
před lidmi, ale i před Bohem chemiků, je-li nějaký.
Nesčetněkrát jsem po těch 602 měsíců, co jsem
Mistra znal, slyšel jeho vyjádření k průběhu velice
rozmanitých reakcí. Nevzpomínám si, že by se za ta
léta ve svých, někdy věru smělých odhadech mýlil.
- Otto Wichterle byl zručný, originální
a produktivní experimentátor. Byl znám jako autor
velice duchaplných aparatur a účinných, levných
improvizací. Tvrdí se, že mytí chemického nádobí
mu k srdci nepřirostlo a spíše než mytí dával
přednost odstrčení použité aparatury do zadní řady
na širokém pracovním stole.
- Na konci r. 1949 se splnilo moje přání
- pracovat v laboratoři Otty Wichterleho. Pak po
několika přátelských avšak přísných rozhovorech s
pány Kolínským a Švastalem, asistenty Mistra, mohlo
dojít k poslednímu stupni přijímání: pan profesor
Wichterle mi stál za zády a já před jeho zraky foukal
T-kus. Jeho mistrovství v práci se sklem jsem nikdy
nedosáhl, nicméně můj T-kus byl shledán
přijatelným. A hned poté jsem ve vedlejší místnosti
na sebe navlékl pracovní plášť a začal syntézu
halogenovaných butadienů. Od této doby jsem chodíval
domů načichlý, ale téměř vždy v dobré náladě
zpráce a klimatu, které vládlo v laboratoři.
- Druhá část snu se mi nikdy nevyplnila.
Šlo o touhu uveřejnit s Mistrem alespoň krátkou
zprávu o podařené práci.
- Druhá tvář Otty Wichterleho byla
neméně oslnivá, byla to tvář učitele. Učitel
Wichterle byl stejně originální jako Wichterle
organický či makromolekulový chemik. Dikcí,
slovníkem, mimikou a intenzitou projevů se lišil od
všech ostatních řečníků a přednášejících,
které jsme znali. V podzimním semestru tragického roku
1948 jsme po prvních deseti minutách prvé přednášky
o anorganické chemii věděli, že před námi stojí
nevšední osobnost. K anorganice tehdejší organik
Wichterle přišel tak, že VŠChT musela rychle sehnat
náhradu za anorganika prof. Malachtu, který po únoru
1948 emigroval. Volba Otty Wichterleho jako kandidáta
pro tuto přednášku byla velkým činem; v té době
byla VŠChT škola pozoruhodné intelektuální úrovně,
v nejednom směru věru dobrý partner curyšské ETH.
Všichni jsme byli strženi: původně dobří se stali
horlivými studenty, původně průměrní se stali
dobrými. Největší resonanci našel Otto Wichterle u
těch, kteří měli vrozenou náklonnost k sevřenému
vyjádření, u těch, kteří rychle pochopili, že
Mistr nectí starý systém sloučenin, ale že je
nadšeným vyznavačem idejí zobecnění. Myslím, že
většina mých spolužáků (začínalo nás v roce 1948
hodně přes 300) nikdy v pozdějších letech nebyla
svědkem myšlenkového dobrodružství, které by
překonalo ono, jež nám dopřál Otto Wichterle.
- Tleskali jsme mu na začátku i na konci
přednášek, čekali jsme nedočkavě na dalších 12
či 15 cyklostylovaných stránek skript, které nám
při každé přednášce rozdával, s napětím jsme
očekávali další experiment a přáli jsme si, aby byl
stejně bravurní jako ten minulý. Vyhnal z nás touhu
studovat konsekutivně, tvrdě vymáhal průběžné
studium, o jehož kvalitě se spolu se svými asistenty
Dr. Francem, Dr. Šnoblem a Dr. Vepřkem-Šiškou
přesvědčoval originálními písemkami, jejichž
úroveň se hodnotila tenkrát způsobem vskutku
revolučním, pomocí t-testu. To umožnilo vytvořit z
velikého souboru studentů peloton podle kvality. Ale
běda: v době, jak se říkalo zostřujícího se
třídního boje, se nevhodně ukázalo, že jeho čelo
tvoří notoričtí nestraníci a jeho konec notoričtí
straníci. To byl jeden z mnoha "politických"
hříchů, které byly o deset let později Mistrovi
sečteny. V době vrcholícího temna proběhly vroce
1958 na VŠChT prověrky zvláště kruté - většina
elity v čele s Otto Wichterlem byla vyhnána ze školy.
- Ještě k učitelování: všechna skripta
a všechny knihy, jež Otto Wichterle sám či se
spolupracovníky vydal, jsou poznamenány jeho touhou po
zobecněních. Přitom, šlo-li např. o organickou
chemii, byl si O. Wichterle dobře vědom složitosti a
náročnosti úkolu. Pěkně o tom svědčí prvá věta
z úvodu prvého svazku jeho organické chemie z března
1946, kde se praví: "Projde-li někdo džunglí
jednou, poznal jen jednu její cestu, nikoliv celou
džungli. Teprve tehdy může říci, že se v ní vyzná,
když svůj výzkum opakoval mnohokrát a po mnoha
různých cestách. Také organická chemie je džunglí,
kterou vedou sice výtečné, dobře schůdné a poučné
cesty, ale žádná z nich není taková, aby sama o
sobě stačila. Kdo chce být v organické chemii doma,
musí jí proniknout křížem krážem a nesmí se
zaleknout ani cest, které nejsou ještě dobře
prošlapány".
- Prvý svazek má dva díly, jež se
týkají názvosloví a souvislostí mezi strukturou
organických sloučenin s fyzikálními charakteristikami.
- Základní hodnota jeho monografií
zůstává nezměněna, a tak se mi zdá vhodné citovat
také pár řádek z předmluvy ke 2. svazku jeho "Organické
chemie": "Tento svazek je pokusem o třídění
reakcí organické chemie a o jejich výklad. Zatím co
jsme se v prvém svazku zabývali strukturou organických
molekul a jejich vzájemnými fysikálními vztahy, bude
tento svazek věnován jejich chemickým přeměnám.
Kniha má sloužit čtenáři, který se již seznámil s
organickou chemií podle soustavy sloučenin, t.j. podle
učebnic nebo učebních kursů kteréhokoliv stupně
našich škol. Dosavadní česká chemická literatura
nepodává organickou chemii jinak než podle systematiky
sloučenin".
- A dále: "Nechtěl jsem napsat novou
příručku chemie, nýbrž jsem se snažil, abych
ukázal v co možná celém rozsahu organické chemie,
jak asi je nutno postupovat, chceme-li organickou chemii
nejen umět, nýbrž jí také rozumět".
- A konečně: "Předstih teorie před
experimentálním důkazem je osvědčenou pracovní
methodou chemie." Jak skvělé předznamenání
epochy molekulové kvantové mechaniky!
- Závěrem této části: ke svému
učiteli jsem se vracel celý život. Byl-li jsem čas od
času v rozpacích v souvislosti s chemií, začal jsem
vždy prohlížením knížek doma, pak v řádné
knihovně a pak jsem se obracel na dva či tři znalce
chemie doma či ve světě. Kdykoli nic z toho nevyšlo,
obrátil jsem se na Mistra; nikdy neselhal a poslední
bystrou radu mi dal, když mu bylo 84 let.
- Otto Wichterle měl vždy spontánní a
nepotlačitelnou touhu své poznatky ze "základního
badatelství" využít pro něco užitečného,
praktického. A právě tím se proslavil nejen v
odborné komunitě, ale i v široké veřejnosti. Silon a
hydrofilní gely představovaly vrcholy jeho praktických
aktivit. Vždy jsem oceňoval jeho taktní snahu přimět
i ostatní ke snaze o exploataci jejich laboratorních
poznatků. V experimentu i teorii. A tak na nás ve
druhé polovině padesátých let jemně naléhal, na J.
Kouteckého a na mne, abychom ukázali, že kvantově
chemické výpočty mohou vést k praktickému poučení.
Jeho zásluhou bylo, že v Praze vznikla první
teoretická studie o molekulových "drátech",
vodivých i polovodivých.
- Obdivoval jsem, s jakou bravurou O.
Wichterle patentoval (přičemž o tom vždy mluvil
poněkud pejorativně) a s jakou lehkostí a jak
úspěšně táhl své ideje až do vskutku
průmyslových dimenzí. O tom však mohou jiní
vyprávět lépe.
- Cítím však povinnost dát k dobrému
historku, jež má trošku metafyzický rozměr. V roce
1969 jsem po příletu do Amsterodamu pokračoval vlakem
do Groningen, kde mě čekaly dvě přednášky. Na
nádraží byla výjimečně trochu nepřehledná situace,
a tak jsem se nedivil, že se mě mladší muž ptal, zda
vlak opravdu jede do Groningen. Slovo dalo slovo a
ukázalo se, že jde o holandského chemika, který už
léta pracuje v Bazileji ve farmaceutickém průmyslu. A
pak se zeptal: "Jako chemik byste mohl znát
profesora Wichterleho". Ujistil jsem ho, že ho
znám dočista dobře. Spolucestující se opravdu
rozzářil a pravil: Nevěřil byste, jaké úsilí u
naší firmy musí mnoho lidí věnovat obcházení
Wichterlových patentů! Víte, dodal, musí to být
geniální člověk. V jeho názoru jsem ho utvrdil.
- Bůh ví, že bych bez nahlédnutí do
literatury mohl popsat ještě dalších 10 či 20 stran.
Přeji si však, aby slovo měli také ostatní. Navíc
třeba lepší znalci a svědci.
- Ač stár, cítím se osiřele. Rmoutí
mě, opravdu rmoutí, že Mistra už neuvidím a
neuslyším. Už se s ním neporadím. Alespoň na tomto
světě ne.
Sken článku Filipa
Saivera MF DNES magazín Víkend (str. 10 až 14) 26.10.2013
