09.11.2013 17:36:57
[přeloženo anglicky psané verze a poté podstatně doplněno]
Jaroslav Heyrovský
se narodil 20. prosince 1890 v Praze v Čechách v Rakousko-Uhersku na území dnešní České republiky
zemřel 27. března 1967 v Praze v Československu na území dnešní České republiky

Audio (Český rozhlas šest): na těchto stránkách: [portréty 51:57]

Jaroslav Heyrovský byl vynálezce polarografie, otec elektroanalytické chemie, nositel Nobelovy ceny za chemii v roce 1959 (za objev polarografie). Jeho přínos k elektroanalytické chemii byl velmi významný. Všechny voltampérové metody, které se dnes v elektroanalytické chemii používají, pochází z polarografie, kterou Heyrovský vynalezl.

Jaroslav Heyrovský se narodil v Praze 20. prosince 1890 jako páté dítě v rodině profesora římského práva na Karlově univerzitě Leopolda Heyrovského (14.11.1852 České Budějovice - 17.2.1924 Praha). Juristická tradice byla v jeho rodině již od osmnáctého století. Leopold Heyrovský vystudoval stejně jako jeho otec Adolf, soudní rada, právnickou fakultu v Praze. Brzy se tam habilitoval a roku 1882, jako třicetiletý se stal Leopold Heyrovský prvním profesorem římského práva na české universitě v Praze (která i jeho přičiněním právě vznikla oddělením z dosavadní německé). Jeho stěžejním vědecko-pedagogickým dílem je obsáhlá učebnice Dějiny a systém soukromého práva římského. Leopold Heyrovský byl zastánce samosprávy Čech v rámci Rakouska-Uherska, později samostatného Československa. Byl přítelem Tomáše Garrigue Masaryka (který se později stal prvním prezidentem Československé republiky) a autorem učebnice “historie a systém římského práva”, která měla pět vydání. V roce 1883 se Leopold oženil. Leopoldova manželka, Klára, rozená Hanlová, byla dcera místodržitelského rady. Leopold Heyrovský - otec Jaroslava Heyrovského

Mladý Jaroslav měl tři starší sestry (později provdané s malířem, s právníkem a s důstojníkem), nejstarší se jmenovala Klára a mladšího bratra Leopolda. Na obrázku vlevo je zachycen jak jako pětiletý v šatech od sestry recituje básničku.

Prasynovec Jaroslava Heyrovského, textař a podnikatel Michal Horáček

Leopold v rámci rodinné tradice vystudoval právnickou fakultu. Celý život pak působil jako rada na ministerstvu obchodu, ale proslavil se hlavně svým "broučkařením". Jako znalec a sběratel tesaříků získal světovou pověst, jako jednatel a vědecký sekretář byl zase 40 let duší Československé společnosti entomologické (jeho vnukem je populární textař a dnes jeden z nejbohatších podnikatelů, zakladatel sázkové kanceláře Fortuna, přední aktér tzv. Sametové revoluce v roce 1989 a porotce v populární pěvecké soutěži Superstar 2005 Michal Horáček).

Jaroslav Heyrovský měl jako dítě měl velikou fantazii , spolu se svým bratrem vytvořil pohádkový román, podle nejž zorganizovali akci, která se konala v ulicích staré Prahy. Od útlého věku Jaroslava silně zajímala příroda, hudba a literatura. Miloval hudbu a naučil se hrát dokonale na klavír. Na vysoké škole se účastnil koncertů vážné hudby a jeho velikou láskou byla hudba Wagnerova. Jako student navštívil festival v německém Bayreuthu. V mládí rád sportoval, oblíbil si fotbal, turistiku, lyžování a plavání.  

Po ukončení docházky na základní školu, začal Jaroslav v roce 1901 studovat na osmiletém akademickém gymnáziu v Praze, osm let se studoval latinu, pět let řečtinu. Nejprve se zajímal především o botaniku, zoologii, mineralogii a astronomii (sbíral zkameněliny a pozoroval oblohu vlastnoručně sestaveným dalekohledem), ale později Jaroslav byl ovlivněn profesorem J. Jeništou natolik, že upřel svoji pozornost na matematiku, fyziku a chemii (konal chemické pokusy a dokonce snímkoval předměty improvizovanou rentgenkou). V posledním ročníku gymnázia byl jeho spolužákem i Karel Čapek. Jaroslav Heyrovský a Karel Čapek se narodili ve stejném roce 1890. Spolužáky jistě nenapadlo, že sedí v učebně s budoucími kandidáty na Nobelovu cenu. Karel Čapek se bohužel ocenění nedočkal. Zemřel v roce 1938.

Mladý Jaroslav Heyrovský (asi 1913)

Jaroslava Heyrovského zaujala nově se tvořící mezivědní disciplína fyzikální chemie a upřel svůj zájem ke studiu této vědní disciplíny. V roce 1909 Jaroslav odmaturoval ( tj. složil úspěšně “zkoušku dospělosti”) a začal studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (do roku 1921 pod ní patřily i přírodní vědy). Během prvního ročníku studoval chemii, fyziku a matematiku a byl silně ovlivňovaný přednáškami B. Braunera z anorganické chemie, ale také přednáškami Františka Závišky a Bohumila Kučery z fyziky. Jelikož však nebyla žádná možnost studovat na Universitě Karlově ani jinde v Praze fyzikální chemii, která u nás v té době neměla žádného alespoň trochu významného představitele, začala mladého Heyrovského lákat myšlenka studia ve Velké Británii. Byl zaujatý prací sira Williama Ramsaye a byl proto vděčný svému poněkud přísnému otci (kterémho se jako přísného exeminátora báli studenti práva) za to, že mu povolil pokračovat ve v jeho výzkumech na studiu v Londýně. A tak přestupuje na londýnskou University College, kde se hodlá věnovat fyzikální chemii. Na podzim roku 1910 měl imatrikulaci a poté již šel na přednášky z obecné a fyzikální chemie přednášené sirem Williamem Ramsayem a Williamem C. McLewisem, z fyzice přednášené F.T. Troutonem a A. Porterem a z matematiky přednášené L.N.G. Filonem. V roce 1913 získal Heyrovský hodnost bakaláře.

V roce 1913 ze školy odešel sir William Ramsay. Je otázkou, jak by se rozvíjela Heyrovského kariéra, pokud by po siru Ramsay nezačal přednášet významný fyzikální chemik Frederick.G. Donnan, jehož hlavní výzkumnou oblastí byla elektrochemie. Donnan byl známý především pro své objevy z oblasti biologie (mj. Donnan je autorem vztahu, který se užívá pro vysvětlení některých elektrických jevů na buněčných membránách). Donnan se ale též zabývá elektrochemickými problémy, např. elektrochemií hliníku. A tou se také začne zabývat Jaroslav Heyrovský, když po získání bakalářské hodnosti začíná v roce 1913 "postgraduální" studium v Donnanově laboratoři. Současně se stává demostrátorem (v anglickém prostředí jde o pedagogického asistenta). Mladý Heyrovský zahájil experimentální výzkum pod profesorem Donnanem na projektu, který zahrnoval určení potenciálu elektrody hliníku. Při použití jednoduché Nernstovy rovnice pro určení potenciálu elektrody docházelo k pasivaci tvorbou vrstvy oxidů i jiných efektů. Tato vrstva ztěžuje výměnné reakce a naměřený potenciál není jednoduchou funkcí koncentrace hliníkových iontů. Navíc vyvíjení vodíku způsobuje fluktuaci naměřeného potenciálu. Heyrovský přemýšlel nad řešením několika základních vědeckých problémů, které si pečlivě zapisoval do laboratorního deníku v laboratoři (tento systém byl zvyklý dodržovat až do pokročilého věku). Kladl si následující otázky: “jaký je mechanismus vyvíjení vodíku?” “ kterým způsobem je potenciál elektrody ustavený?” když experimenty s pevnými hliníkovými elektrodami nedaly uspokojivé výsledky, profesor Donnan poradil Heyrovskému používat zředěný hliníkový amalgám a navrhl, aby nechal amalgám téct pomalu ven skleněnou kapilárou. Tento postup byl založen na předpokladu, že nepřetržité obnovování povrchu by předešlo jevům pasivace. Toto zařízení bylo podobné tomu, které používal již dříve Donnan při svém studiu rovnováhy blány. Heyrovského experimenty s amalgámem hliníku byly jen mírně lepší než ty s pevnými hliníkovými elektrodami, zatímco vývíjení vodíku ovlivnilo měření. Nicméně, přestože dokonce výsledky byly negativní při řešení speciálního problému, tyto výzkumy silně ovlivňovaly Heyrovského budoucí studium. Heyrovský viděl výhody kapalných kovových elektrod, zvláště jejich opakovaně obnovitelný povrch a naučil se využívat kapilární elektrody. Laboratorní deníky dávají svědectví jak v Londýně, tak později v Praze, Heyrovský strávil téměř veškerý svůj čas uskutečňováním experimentálního výzkumu. Den za dnem trávil v laboratoři. Pobyt v Londýně měl hluboký dopad na jeho způsoby myšlení, na jeho řízení výzkumu a na jeho životní styl. Viditelným znamením byly jeho laboratorní deníky, které si až do konce života psal v angličtině, získanému způsobu řízení odpovídaly odpolední svačiny se svými spolupracovníky a elegantní přístup jak k návštěvníkům tak k podřízeným.

Experimentální práce v Londýně byla přerušena v létě 1914. Když začala světová válka Heyrovský navštívil své rodiče v Praze a nemohl či nechtěl se vrátit do Londýna. Při používání dostupného zařízení vyrobeného profesorem J.S. Steba-Böhmem z chemického ústavu pražské univerzity byl zanedlouho schopen uskutečnit některé experimenty . V lednu 1915 byl Heyrovský povolán k výkonu vojenské služby v Rakousko-Uherské armádě. Pro svou slabou tělesnou konstituci byl poslán jako lékárník a radiolog do nemocnice v Táboře na jihu Čech. Tady nebyl schopen realizovat své experimenty, ale jeho zápisky ukazují, že byl schopen ohodnocení a diskuze ohledně experimentálních dat, která získal v Londýně. V roce 1916 byla nemocnice přemístěna do Iglsu (poblíž Innsbrucku v Rakousku), kde byl Heyrovský schopen realizovat omezené experimenty v lékárně jako rozpouštění hliníku v kyselinách a alkalických kovů v roztocích hydroxidů.

Heyrovský byl také schopen ještě jako voják vypracovat svou disertační práci týkající se vlastností hliníku v elektrickém poli. Tu předložil filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na konci světové války v roce 1918, Heyrovský složil rigorózní zkoušku a obhájil tak doktorát a 26. září 1918 mu byl udělen titul Ph.D.. Závěrečné zkoušky spočívaly v delší ústní zkoušce z hlavního předmětu tj. z chemie, kterou absolvoval u B.Braunera a kratší zkoušce z druhého předmětu tj. fyziky. A byla to zkouška z fyziky, která silně ovlivnila Heyrovského vědeckou kariéru. Zkoušejícím byl Bohumil Kucera (1874 – 1921), profesor experimentální fyziky, který mu dal otázku týkající se elektrokapilarity rtutě. Heyrovský věděl, že zkoušející na této úrovni často dávají otázky, které mají nějaký vztah k jejich vlastní práci, a nato byl připravený. Profesor Kučera vyvinul novou experimentální techniku pro měření elektrokapilárních křivek, vytvořených na základě vážení rtuti, která odkápne od kapiláry do nádobky.. Taková měření elektrokapilárních křivek ukazující závislost povrchového napětí rtuti na jeho elektrochemickém potenciálu byl alternativou k těm, které používala elektroměrné kapiláry, představené v roce 1873 G. Lippmannem. Vzhledem k tomu jak byl Heyrovský dobře informovaný o Kučerově výzkumu, přeměnila se zkouška v diskuzi, během které profesor Kucera popsal kandidátovi některé nejnovější výsledky svého výzkumu. Byly experimenty, kdy některé elektrokapilární křivky při odkapávání rtuti ukazovaly nesouvislá maxima, která ovšem chyběla na elektrokapilárních křivkách zaznamenaných při postupu dle G.Lippmanna. Profesor Kučera byl názoru, že takovéto anomálie by mohly být vysvětleny jen fyzikálním chemikem a ucházel se o kandidáta, který by prováděl výzkum povrchového napětí rtuťových kapkových elektrod. Profesor B. Kučera pozval Heyrovského na navštěvu k sobě na universitu hned následující den a ukazoval mu, jak provádět odkapávání rtuti, aby rtuť odkapávala na hladinu rtuti v nádobce každých několik sekund. Také Heyrovskému poradil spolupracovat na nudném vážení Dr. R. Šimůnkem, který v té době byl asistentem experimentální fyziky. Další dva roky oba mladí vědci strávili svůj volný čas odebíráním kapek rtuti, která odkapávala z kapilár při rozlišných napětích, přesně je vážili a tvořili závislost hmotnosti kapajících kapek jako funkce napětí rtuťových kapkových elektrod. Elektrochemická práce pokračovala pomalu.  

Napětí bylo aplikováno na kapkovou rtuťovou elektrodu (kapiláru ze které pod elektrickým napětím odpadává rtuť) a referenční elektroda byla ponořená do činidla. Po 50 kapkách rtuti jí zvážili. Zapínací napětí bylo rozmanité a experiment opakovali. Naměrená hmotnost byla porovnávána se zapínacím napětím a vznikal tak křivka. Při pravidelném odtržení kapky od kapiláry skla klesající rtuťová elektroda si udržuje svůj čistý povrch. Zásady správnosti měření si vynutí mnohokrát opakovaná měření.

V lednu 1919 byl Heyrovský jmenován přednášejícím v oddělení anorganické a analytické chemie. Vedoucím tohoto oddělení byl profesor Bohuslav Brauner, bývalý důvěrný přítel D.I. Mendělejeva a R. Abegga, jeden z časných podpůrců tvorby periodického systému a navrhovatele použití hodnoty 16.00 pro atomovou váhu kyslíku. Brauner, který se především zabýval chemií lantanoidů, obrátil Heyrovského pozornost k problémům příbuznosti vlastností prvků se stejným počtem elektronů ve valenční sféře. Práce na kyselině hlinité, struktuře hlinitanů a jejich amfotermní povaze, která odrážela vliv profesora Braunera, byla završena Heyrovského habilitační prací. V roce 1920 vydal Heyrovský tři referáty, které shrnovali jeho studia hliníku a předložil je pro habilitacii na londýnskou univerzitu, která udělil mu za to v roce 1921 udělila titul D.Sc. Na základě svého dosavadního výzkumu byl Heyrovský jmenován 2. srpna 1920 prvním docentem fyzikální chemie na Universitě Karlově v Praze. Toto nové jmenování umožnilo Heyrovskému realizovat uspořádání laboratoří pro fyzikální chemii. Taktéž mohl mít sérii přednášek o fyzikální chemii.

Přesto, veškerý svůj volný čas v ústavu fyzikální chemie věnoval studiu a výkladu elektrokapilárních křivek. Tyto experimenty byly poněkud časově náročné. Heyrovský vyvinul modifikaci, kterou zkrátil čas potřebný pro sušení a měření poklesů hladiny rtuti. Dále Heyrovský pozoroval změny v elektrokapilárních křivkách za přítomnosti některých iontů kovu, jako Zn²⁺, Cd²⁺, Mn²⁺, a Ba²⁺ a zkoumal možnost využití.Oznámil své výsledky na schůzi České matematická a fyzikální společnosti na podzim roku 1920 které se účastnil i profesor B. Kučera. Bohužel se však profesor Kučera již nedožil plného triumfu svého žáka, neboť zemřel v roce 1921. Jak dokladují laboratorní deníky, Jaroslav Heyrovský během roku 1921 dospěl k závěru, že elektrokapilární křivky nejsou vhodné ke zkoumání procesů při odtrhávání rtuťové kapkové elektrody.
 A tak se ještě v roce 1921 Jaroslav Heyrovský začíná zabývat myšlenkou, že by měl zkusit měřit elektrický proud, který prochází článkem s rtuťovou elektrodou, mění-li se vnější napětí.  

Poprvé tento pokus vyzkouší na Nový rok 1922,. ale nebyl plně úspěšný, protože Heyrovský neměl dostatečně citlivý galvanometer. Celý leden se pak znovu věnoval elektrokapilárním křivky, ale současně se pokusil získat potřebované vybavení. Protože omezené fondy nepočítaly s koupí galvanometeru, kontaktoval svého bývalého učitele fyziky, profesora Františka Závišku, který mu půjčil potřebně citlivý galvanometer a potentiometer. 10. února jsou pak jeho pokusy korunovány úspěchem. Stránka Heyrovského laboratorního deníku z 9. února 1922.

10. února 1922, J. Heyrovský sestavil obvod sestávající z potentiometru, elektrolytické vany a galvanometru. Umístil 1 M roztok NaOH do vany, zapojil klesající rtuťovou elektrodu do tohoto obvodu a přidal kovovou rtuť, která vytvořila rtuťovou kalužovou elektrodu, která byla používána jak elektrodu referenční. Proud, který teče mezi kapající rtutí a rtuťovou refernční elektrodou změřil galvanometer. Již při malém napětí pozoroval Heyrovský, že galvanometer ukázal slabý proud, jehož intenzita oscilovala rytmicky s kapající rtutí. Se zvyšováním napětí se proud zvětšil poněkud více a u většího negativního napětí opět. Tato zvýšená hodnota proudu odpovídala redukci kyslíku. V relaci mezi -1.9 a – 2.0 V, zaznamenal Heyrovský, podstatný nárůst proudu, odpovídající nánosu iontů alkalického kovu (Na⁺), který utvořil se rtutí amalgám, a to se stalo centrem jeho zájmu. 

Dvě stránky Heyrovského laboratorního deníku z 10. února 1922.

Díky svému vzdělání v elektrochemii, si Heyrovský ihned uvědomuje, že učinil významný objev, že se mu podařilo objevit minielektrolýzu pomocí rtuťové kapkové elektrody. Během příštích týdnů byla jeho i tak vysoká intenzita práce ještě zvýšena. Každá ze 200 stran silného laboratorního deníku byla popsána poznámkami během 7 týdnů. Jeden týden zaznamenával proud vůči křivce napětí .Brzy si uvědomil, že kyslík je redukován u při odtržení rtuťové elektrody (DME) ve dvou krocích a také to, že proud potřebný k redukci kyslíku je dostatečný k jiným redukčním procesům. Na počátku dubna Heyrovský odstranil rozpuštěný kyslík probubláváním proudu vodíku přes elektrolytickou vanu. Vodík si vyrobil v Kippově přístroji. Heyrovský si byl vědom, že není důležité jen to, že učinil velevýznamný objev, ale stejně důležité je i publikace tohoto objevu.Výsledky své práce tak publikuje v “Chemických listech”, ale zároveň si uvědomuje, že publikace v českém jazyce je určena jen pro relativně malý okruh čtenářů a tak publikuje i anglickou a francouzskou verzi ve významných zahraničních časopisech.

6. dubna 1922 byl Jaroslav Heyrovský povýšený na mimořádného profesor. Stal se také vedoucím nově ustavené Fakulty fyzikální chemie na Karlova univerzitě. Vzrušení a horečná činnost během tohoto období si vybrali svou daň a Heyrovský si musel vzít 12. července 1922 dovolenou ze které se vrátil až 27. října. Heyrovský pokračuje ve výuce v zimním semestru, ale zároveň ještě na podzim tohoto roku začíná Jaroslav Heyrovský pracovat se skupinou vědců, kteří se zabývají rozvíjením jeho objevu. Poté co se vrátil ze svého studijního pobytu v Berlíně byl též ve spojení japonským fyzikální chemikem Masuzo Shikataou, Heyrovský podal 26. listopadu 1923 v Londýně zprávu v obecné diskuzi o Faradayovy společnosti zabývající se reakcemi elektrod a rovnováhami v jeho výzkumu. M. Shikata měl referát na stejném setkání. V roce 1924 pak přichází další významný objev - výzkumníci objevují schodovitý průběh závislosti elektrický proud-napětí (tzv. vlny) v případě, že v elektrolyzovaném roztoku je příměs látky reagující na elektrodu. Výška tohoto schodu je přímo úměrná koncentraci této příměsi, což je základem použití Heyrovského metody při chemických rozborech. Při dalším rozšířování zkoumání elektrolýzy kapkovou metodou J. Heyrovský a jeho výzkumná skupina byla omezena faktem, že měření proudu a křivky napětí bylo nudné a přitom velmi časově náročné. Značného vylepšení pak Jaroslav Heyrovský dosáhne v roce 1925, kdy společně se svým japonským spolupracovníkem a žákem M. Shikatou sestavuje přístroj na automatickou registraci závislosti proud-potenciál. Nazve jej polarografem a elektrolýzu se rtuťovou kapkovou elektrodou přejmenovává na polarografii. Polarograf zaznamenával automaticky křivku v několika minutách, zatímco manuální práce trvala hodinu či ještě delší dobu. Vznik a vývoj automatické metody, hrál důležitou roli ve vývoji a rozšiřování polarografie.  

Originál polarografu J. Heyrovského  a M. Shikaty (1924)

Polarografie: Princip spočívá ve vyhodnocování závislosti elektrického. proudu na napětí přivedeném na dvojici elektrod, ponořených do elektrolyzovaného roztoku. Na křivkách se objevují tzv. polarografické vlny a jejich poloha charakterizuje jednotlivé druhy látek. Koncentrace příslušné látky se posléze určí z velikosti nárůstu proudu. . Od tomto začátku, měření proudu polarografie bylo rozšířeno k základním a teoretickým studiím procesů elektrody, průvodním chemickým reakcím a analýze. Jako dokonale polarizovatelná elektroda (katoda) slouží většinou rtuťová kapková elektroda, jako referenční lze použít např. argentochloridovou elektrodu. Na povrchu kapky rtuti se vytvoří elektrická dvojvrstva. Při zvyšování potenciálu mezi anodou a katodou dochází k vylučování příslušných iontů na katodě a tím k nárůstu proudu. Proud je limitován množstvím iontů, které mohou ke katodě z roztoku přicházet. Jakmile se množství vylučujících se iontů rovná počtu přicházejících iontů z roztoku, proud se přestane zvětšovat. Hodnota tzv. půlvlnného potenciálu (střed nárůstu polarizační křivky) je charakteristická pro danou látku (a použité elektrody). Do roztoku se navíc přidává silný základní elektrolyt - kyselina apod., aby se vodivost roztoku zvýšila. Pro každé měření se vytváří nová rtuťová kapka.

Ještě jeden obraz prvních polarografů navržený J. Heyrovským a M. Shikataou (1924). Tento nástroj je uložen v muzeu J. Heyrovského ústavu fyzikální chemie.

J. Heyrovského polarograf - jeden z prvních modelů

Typické polarografická křivka (závislost proudu I na napětí E): nižší křivka - doprovodný roztok chloridu amonného a hydroxidu obsahuje malá množství kadmia, zinku a manganu, horní křivka - stejná po přidání malého množství thallia.

Heyrovský je experimentální nastavení pro měřící proud se rtutí svržení elektroda: - zdroj d.c.voltage, K - proměnná ohmic odpor jak potentiometer, V - voltmeter pro ověřování d.c.voltage, p a s - odporníky věšáku pro kontrolu nad citlivostí a zmírnění galvanometer zrcadla G měřit proud, L - lampa pro osvětlování zrcadlo galvanometer odrazem od kterého světelný bod je produkován na váze S, Z - buňka obsahovat zkoumané řešení a elektrody rtutě - svržení a ten pevný který drží jeho potenciální konstantu.

V roce 1924 byl Jaroslav Heyrovský zvolen kolegou a o14 let později plným členem CASA; v roce 1925 se stal členem CSNRC, v roce 1926 získal mimořádné členství a v roce 1932 plné členství RBLS. Také pracoval jako prezident vědecké sekce v americkém ústavu v Praze. Jaroslav Heyrovský udržoval vědecké a osobní kontakty s mnoha vědci v odlišných oblastech vědy.
 

Jaroslav Heyrovský (vlevo) a Václav Dolejšek v roce 1926. Prof. Václav Dolejšek studoval spektroskopii ve Spektroskopickém ústavu Karlovy univerzity v Praze..

Přijetí československým prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem (uprostřed) francouzských fyziků Paula Langevina (sedí vlevol) a Pierre Weiss (sedí vpravo) spolu s jejich hostiteli Jaroslave Heyrovským (stojí vlevo), Václavem Posejpalem (stojí uptostřed) a Václavem Dolejškem (stojí vpravo) na pražském hradu na podzim roku 1925.

Heyrovský, 1925

Aktivita publikování odráží Heyrovského poznání, že je povinností tvořivého vědce sdílet výsledky a nápady s vědeckou společností. Ve shodě s jeho vírou jsou Faradayova slova “pracovat, skončit, publikovat”, která byla napsána na stěně laboratoře, ve kterém pracoval a která naplňoval, kdykoli něco vyzkoumal.

Heyrovský je plně zaujatý svým působivým vědeckým úspěchem a pokračuje ve své extrémně intenzivní vědecké práci, vydávání a přednášení. Využívá i svých organizačních schopnostech, které používá na vědeckém poli vědy, a díky kterým rychle stoupá jeho mezinárodní věhlas. V březnu 1926 byl jmenován Heyrovský řádným profesorem fyzikální chemie na Karlově univerzitě. Také v roce 1926 přijal Heyrovský nabídku přátelství od Rockefellera, který mu umožnil práci v laboratoři profesora G. Urbaina na Sorboně v Paříži po dobu 05 měsíců.

V roce 1926 se Jaroslav Heyrovský oženil s Marií Kořánovou. Poznali se, když ho na počátku války přidělili k rentgenu do vojenského špitálu v Táboře. V tomto městě byl ředitelem pivovaru tatínek půvabné dívky Marie Kořánové. Ještě jí nebylo dvanáct. Otec Jaroslava a maminka Marie byli bratranec a sestřenice. Veselý strýček Jaro začal rodinu navštěvovat. Byl vtipný a hrál dobře na klavír. V létě se chodili koupat, v zimě sáňkovat. Po svatbě v roce 1926 se Marie dlouho nemohla přeorientovat ze strýčka na manžela. Netušila také, že s prstýnkem dostane současně přenosný psací stroj. Od chvíle sňatku se totiž ze studentky filozofie stala doživotní spolupracovnice a sekretářka slovutného badatele. Vzali se, když bylo Heyrovskémul šestatřicet a on později příležitostně sděloval svým postgraduálním studentům, že to je ten pravý věk pro polarografa, kdy se má oženit. Jeho oddaná a okouzlující manželka Marie podporovala a povzbuzovala svého manžela během zbytku Heyrovského vědecké kariéry a ulehčovala mu jeho břímě tím, že se svědomitě starala o jeho korespondenci a mezi jiným i sháněla veškerou literaturu o polarografii. Dala mu dvě děti, dceru Jitku, která se stala biochemičkou a pracovala ve výzkumném ústavu pro vědu jídla a syna Michaela (pojmenoval ho podle Michaela Faraday), který získal titul Ph.D. v Cambridge v roce 1966 a získal možnost pracovat jeko elektrochemik v instituci, která nesla jméno jeho otce. Dr.
Michael Heyrovský, syn Jaroslava a Marie později řekl: "Tatínek si vybral manželku, která mu výborně vyhovovala. Byla velmi vzdělaná a přitom dovedla potlačit svou individualitu ve prospěch jeho vědecké práce." Heyrovský neměl během roku na děti čas. Umínil si, že jim věnuje celou dovolenou. Prázdniny se tak stávaly nepřetržitým dobrodružstvím.

Jaroslav Heyrovský svou zapálenost přenášel i na své žáky takovým způsobem, že jeho manželka podle pamětníků tuto zapálenost hodnotila žertem charakterizovala asi takto: " S polarografistou bych nechala svoji dceru klidně o samotě i v noci, poněvadž on by jí staejně pořád vykládal jen o té své rtuťové kapičce."

Jaroslav Heyrovský a jeho syn Michael experimentují v oscilopolarografii

Syn Jaroslava Heyrovského Michael Heyrovský se stal též elektrochemikem, polarografistou. Dr. Michael Heyrovský později řekl: "Od malička jsem si myslel, že chemie musí být něco úžasného, když tatínek tak rád chodí do ústavu. Jinak by ho to přece nemohlo bavit! Viděl jsem jak je jí zaujat, jak v ní vyniká." A tak hned po studiích v roce 1957 nastoupil do otcova polarografického ústavu československé akademie věd, dnešního Ústavu fyzikální chemie akademie věd České republiky a dodnes tam působí jako vědecký pracovník. Nicméně život ve stínu slavného otce měl i svou stinnou stránku. Michael vzpomínal."Zpočátku mě znervózňovalo, že moje případné úspěchy budou přičítánu jménu, nikoli mým znalostem. To mě vedlo ještě k usilovnější práci, abych všem ukázal, že nejsem žádné protekční dítko, a abych měl sám před sebou čisté svědomí." A skutečně to dokázal. Jeho práce, kterých je více než 80, o procesech na rtuťové kapkové elektrodě (například těch, které jsou vyvolány světlem), jsou hojně citovány ve světové odborné literatuře.

Prastrýc snachy Jaroslava Heyrovského Chandrasekhara Venkata Raman, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1930 Vnuk Jaroslava Heyrovského Mgr. David Heyrovský Ph.D asistent na Universitě Karlově

Manželkou Dr. Michaela Heyrovského se stala je Indka Rajalakshmi Natarajanová se kterou se seznámil během doktorského studia v anglické Cambridgi. Vzali se v roce 1968 a u nich doma se dodnes mluví anglicky. Děti dr. Michaela Heyrovského, vnoučata Jaroslava, jsou také nadané. Aby také ne, v jejich žilách koluje krev dokonce od dvou nositelů Nobelových cen. Prastrýcem jejich maminky je totiž slavný nostel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1930 Chandrasekhara Venkata Raman. Nila je molekulární bioložka, získala doktorát v USA, je provdána v Německu za právníka. Emil vystudoval užitou matematiku, ale nyní se věnuje indické hudbě. Albert je bakalářem teoretické fyziky a chce studovat v zahraničí. Vědeckou štafetu však převzal David, který se narodil v roce 1970. Krátce poté, co v roce 1993 David Heyrovský završil studia teoretické fyziky na Universitě Karlově diplomovou prací, zatelefonovali mu z Harvardu, jestli by u nich nechtěl dělat doktorát z astrofyziky. "Ale já astronomii vůbec nerozumím" byla jeho první slov. David totiž ve své diplomové práci vypočetl dráhy několika planetek milion let do minulosti i do budoucnosti a to v Harvardu zaujalo. Nicméně Mgr. David Heyrovský nakonec na studia do USA zamířil a v roce 1999 získal titul Ph.D. za práci o takzvaných gravitačních čočkách ve vesmíru (zjednodušeně řečeno o zakřivování dráhy světla v silných gravitačních polích velkých hvězd a černých děr). Ihned po návratu domů nastoupil do Ústavu teoretické fyziky University Karlovy. David Heyrovský je vášnivý ornitolog, častý návštěvník ptačích rezervací celého světa.

Profesor Heyrovský se svými studenty a spolupracovníky (1926) Na přednášce během své cesty po amerických univerzitách v 1933

Heyrovský přednášel a polarografii a se svými studenty pokračoval ve výzkumu a vývoji polarografie. Heyrovský založil na univerzitě českou polarografickou školu a sám byl v popředí polarografického výzkumu. Na konci dvacátých lét a začátku třicátých lét bylo asi 40 spolupracovníků v Heyrovského skupině. Mezi nimi byl čtyři: Rudolf Brdicka, Wiktor Kemula, G. Semerano, a Dionýz Ilkovic, kdo se především podíleli na dalším vývoji polarografie. W. Kemula založil centrum polarografického výzkumu v Polsku. Druhá generace Kemulových spolupracovníků přispěla k rozvzkvétu polské elektrochemie v 70-tých a 80-tých letech. Podobný význam měl G. Semerano na italskou elektrochemii; založil polarografický institut v Padově již ve třicátých létech, který měl hluboký vliv na elektrochemii v oblasti Středomoří.

Aby své nové výsledky získané v českých chemických laboratořích učinil dostupnými vědecku světu, založil Heyrovský spolu se svým starším kolegou, profesorem pražské technické univerzity Emilem Votočkem v roce 1929 časopis CCCC "Collection of Czechoslovak Chemical Communications (sbírka československých chemických komunikací)”, který vychází dodnes. V tomto měsíčníku články českých autorů vydávány v cizích jazycích, v současnosti většinou v angličtině. Tak se publikace na téma polarografie z Prahy úspěšně šíříli do zahraničí. .

Rozšiřování znalostí o polarografie ve třicátých létech ovlivnil Heyrovský dvěma publikacemi v knižní podobě a jtaké svými dvěma výlety do zahraničí. Heyrovského kapitola v prestižní monografii fyzikálních metod v analytické chemii vydaná W. Böttgerem měla silný vliv. V roce 1932 známý analytický chemik Böttger z Lipska, strávil 2 týdny v Heyrovského laboratořích, aby byl dostatečně obeznámený s novou technikou předtím, než se zeptá Heyrovský na jeho příspěvek pro německy mluvící chemiky.  

Návštěva do Spojených států v roce 1933 přispěla podstatně k šíření znalostí o polarografii v anglosaském světě. Heyrovský byl pozván Carnegie nadací. Přednášel 6 měsíců na University v Kalifornii v Berkeleya, kde měl týdně dva semináře pro fyzikální chemiky a jeden pro biochemiky. Také měl přednášky na Stanfordově univerzitě, v kalifornského ústavu technologie, a na univerzitách v Minnesotě a Wisconsinu, na státní univerzitě v Ohio, a na universitách Princeton a Cornell. V roce 1934 přednášel Heyrovský také v SSSR. Celou dobu až do počátku 2.světové války byl Heyrovský aktivním členem mnoha cizích vědeckých společností a institucí (např. Americká akademie umění a věd, národní zeměpisná společnost, Washington, D.C., Kaiserlich Deutsche Akademie der Naturwissenschaften, akademický svět scientiarum Germanica Berolinensis, Societas Regia Scientiarum Hauniensis, Regalis Societas Londini pro Scientia Naturali a jiní).

Výzkumný duch fakulty fyzikální chemie na Karlově univerzitě v Praze byl ukončen uzavřením českých univerzit nacisty v listopadu 1939. Čeští profesoři byli posíláni do předčasného důchodu; stavby, nábytek a vybavení byli zabaveni německou univerzitou v Praze. Díky přátelským snahám Heyrovského kolegy, osobně odvážného německého antinacisty, profesora J. Böhma, zůstala Heyrovskému jeho laboratoř během 2. světové války k dispozici. Mohl tudíž provádět nadále experimenty a začít s novým výzkumem, zahrnujícího zvláště oscilografickou polarografii, ačkoli byl nyní bez studentů a spolupracovníků. Během tohoto období Heyrovský byl schopný dokončit svou velkou učebnici polarografie, která byla považována za tak důležitou, že byla vytištěna až v Americe v Michiganu v roce 1944. Heyrovský práce v obsazené Praze skončila jeho obviněními ze spolupráce s Němci, která se později ukázala nepravdivá.

Průmyslový vývoj během 2. světové války a bezprostředně po ní, potřeboval citlivé a rychlé analytické metody na analýzu surovin, produktů v metalurgii, v těžké chemii, farmacii a potravinářském průmyslu, ve výrobě umělého kaučuku a zvláště ve vývoji atomové energie a v četných dalších oblastech. Polarografie dokázala v mnoha případech nejlépe splnit takovéto požadavky, lépe než jiné dostupné analytické. Stala se jednou z pěti nejvíce používaných analytických metod. Množství prodáváných publikací o polarografie se zvyšoval každoročně o tisíce.
 

Zvýšené používání polarografie bylo usnadněno možností si polarografy běžně koupit. Výroba prvních takových přístrojů byla zahájena V. a J. Nejedlý v Praze v roce 1929; a množství vyrobených přístrojů se rok od roku zvyšoval. Protože v roce 1939 byly polarografy vyrobeny E.H. Sargent a Co. v USA, přijetí polarografie v anglosaském světě bylo značně ovlivněno zájmem významného Američana analytického chemika Izaak Maurits Kolthoffa. Po návštěvě v Heyrovského ústavu začal publikovat v této oblasti v roce 1939, a, spolu s J.J. Linganem, napsal široce přijímanou monografii, jejíž dvě vydání sloužila jako důležitý zdroj informací.

Konec 2. světové války a osvobození Československa od německé okupace umožnilo Karlovu univerzitu otevřít již v létě 1945. Potlačená energie mladých lidí, kteří byli zbaveni po 6 roků možností studovat, vyústil v neobyčejný vzestup aktivity ve výuce a výzkumu. Vědecké práce, které nemohly byly vydávané po celá léta, protože nacisté nedovolili vydání českých vědeckých časopisů, byla vytištěna v roce 1947. Ústav fyzikální chemie se znovu stalo centrem výzkumu polarografie.

Náročný úkol nové organizace výuky byl svěřen dvěma Heyrovským prominentním spolupracovníkům, profesorům R. Brdičkovi a M. Kalouskovi. Po válce byla přátelská pomoc profesora J. Böhma některým trnem v oku a byla zkreslena některými kolegy Heyrovského, ale brzy byl Heyrovský úplně rehabilitován a jeho postoj byl zcela ospravedlněn. Choulostivé zdraví, které hodně utrpělo během 2. světové války přinutilo profesora Heyrovského omezit svoji výuku na přednášky z polarografie. Přesto, se účastnil aktivně seminářů, dozoru nad postgraduálními studenty a cestoval na přednášky do zahraničí, například do Anglie v roce 1946, do Švédska a Dánska v roce 1947, do Čínské lidové republiky v roce 1958 a do Egypta v roce 1960 a 1961. Atmosféra na oddělení během období mezi roky 1948 a 1950 byla velmi energická ve vývoji vědeckých názorů, týdenní semináře byly inspirující a vědecké diskuze pokračovaly nepřetržitě skrz dlouhé pracovní dny — v laboratořích, na chodbách, dokonce na záchodech. Pokrok byl způsoben nepřetržitým tokem nápadů, přehodnocením experimentálních výsledků a plánováním dalších experimentů. Ve všech těchto aktivitách se účastnili všichni členové skupiny.

Pokrok v polarografii v této době byl demonstrován na prvním mezinárodním kongresu polarografie, který se pořádal v Praze v roce 1951 a podruhé v Cambridge (Anglie) v roce 1959. V Československu si dobře uvědomovali vědeckou a praktickou důležitost polarografie. 

Obrázky z Polarografické konference ve Varšavě, 1956

	Účastníci konference vítají Prof. J. Heyrovského (druhý zleva): Profesoři Michal Smialowsky, Jaroslav Heyrovský, Wiktor Kemula, Wojciech Swietoslawski, Rudolf Brdicka, Janas Proszt, Assen Trifonow.
	V první řadě (zleva): Profesoři Wojciech Swietoslawski, Michal Smialowski, Jaroslav Heyrovský, Wiktor Kemula.

V květnu 1950 pak vzniká pod jeho vedením samostatný Polarografický ústav.Byl to jeden ze sedmi ústavů založených při reorganizaci československé akademie věd. Heyrovský se stal prvním ředitelem tohoto ústavu, ale zároveň zůstal čestným profesorem na Univerzitě Karlově, kde učil teoretické a praktické kurzy polarografie. Profesora Heyrovského doprovázelo při jeho přestupu do Polarografického ústavu dvanáct jeho nejnadanějších postgraduálních studentů. Byli pak brzy doplněni i některými z jeho starších studentů.

Opletalova 25, Praha

Jak se ústav rozšiřoval, prostory v Opletalově ulici v Praze se staly nedostatečnými. Nové laboratoře byly založeny v různých místech po celé Praze, včetně vzdálených částí. To ovlivnilo soudržnost pracovníků ústavu. Proto byly semináře pracovníků každý ve čtvrtek ráno (8 do 11 hod.) na jednom místě. Nakonec se ústav fyzikální chemie (dnes J. Heyrovský institut fyzikální chemie) přestěhoval do jednoho místa. Heyrovský vedl tento ústav jiného 11 let a navštěvoval ho potom téměř doslova až do své smrti 27. března 1967.

12. listopadu 1952 byl Heyrovský jmenován jedním z prvních aktivních členů (akademiků) ČSAV (československá akademie věd).

6. února 1956, Prof. Heyrovský převzal diplom doktora honoris causa Varšavské univerzity, který mu byl udělen v roce 1950. Obraz ukazuje tzv. Zlatou místnost Kazimírova paláce ve Varšavě, kde profesor Heyrovský přednesl projev. Farář varšavské univerzity Prof. Stanislaw Turski (vlevo) rektor oddělení vědy Prof. Wiktor Kemula (vpravo) sedí u stolu.

Prof. Jaroslav Heyrovský

Mnoho univerzit a vědeckých organizací mají jako čestného profesora Heyrovský. Byl zvolený členem Univerzity v Londýně v roce 1927, a přijal čestné doktoráty technické univerzity Drážďany v roce 1955, univerzity ve Varšavě v roce 1956, univerzity Aix-Marseille v roce 1959, a Pařížské university v roce 1960. Bylo mu uděleno čestné členství americké akademie umění a vědy v Bostonu již v roce 1933; maďarské akademie věd v roce 1955; indická akademie věd, Bangalore, v roce 1955; polské akademie věd, Varšava, v roce 1962; byl zvolen dopisujícím členem německé akademie věd v Berlíně v roce 1955; členem německé akademie přírodovědců Leopoldina (Halle-Saale) v roce 1956; cizím členem královské dánské akademie věd. v Kodani v roce 1962. Byl víceprezident mezinárodního svazu fyziky od roku 1951 do roku 1957; prezidentem a prvním čestným členem Polarografické společnosti v Londýně, čestným členem Polarografické společnosti Japonska; čestným členem chemických společností Československa, Rakouska, Polska, Anglie a Indie. V Československu získal nejyšší možné státní ocenění v roce 1951 a v roce 1955.

Vědecký dopad Heyrovského práce byl takový že byl několikrát nominován na Nobelovu cenu. Několikrát (1938, 1939, 1948) bylo jmenování neúspěšné z důvodů celkové světové politických situace (1938 a 1939 nacismus, 1948 nejasnosti ohledně tehy ještě nevyloučené možné spolupráce s němci za války). (Pozn. Dle jiného zdroje byl neúspěšně nominován v letech 1940, 1947 a 1956).  

Fotografie Jaroslava Heyrovského

Nakonec získal Jaroslav Heyrovský Nobelovu cenu za chemii v roce 1959, “za jeho objev a vývoj polarografických metod analýzy”. 27. říjen 1959 profesor Jaroslav Heyrovský dostal telegram ze Stockholmu, kde bylo napsáno: “švédská akademie věd se dnes rozhodla udělit Vám za Vaši metodu polarografie Nobelovu cenu za chemii za rok 1959. Dopis následuje - Rudberg, sekretářka.” byla to první a doposud jedna ze dvou Nobelových cen udělená této malé zemi v centru Evropy (druhou v roce 1984 získal básník Jaroslav Seifert za literaturu).
 

26. září 1959 bylo oficiálně oznámeno, že Královská akademie věd ve Stockholmu udělila Jaroslavu Heyrovskému Nobelovu cenu za chemii. Profesoři (zprava) R. Brdicka a V. Laufberger blahopřejí J. Heyrovskému při příležitosti oznámení udělení Nobelovy ceny

10. prosince ve Stockholmu, J. Heyrovský dostal cenu z rukou krále Švédska. Profesor Heyrovský byl přirozeně velmi šťastný z ocenění své životní práce Nobelovou cenou. Švédský král Gustav Adolf Vi předává Nobelovu cenu J. Heyrovskému ve Stockholmu 10.12.1959

Bohužel, uznání přišlo v jeho životě již pozdě, v době když chabé zdraví (oběhové a zažívací problémy) limitovaly jeho kreativitu a energii, ačkoli jeho úvaha zůstala logická a ostrá. Nadále demonstroval svou schopnost opakovaně dávat provokativní otázky na seminářích, vedoucí často k jádru problému. Nobelovu cenu si zcela zasloužil si. Heyrovský byl objevitel, který byl vědecky dobře připraven, vždy když se příležitost k objevu. Jeho síla pozorování a detekce nových jevů byla významná a on měl schopnost rozlišit základní informace od okrajových. Jeden z jeho spolupracovníků přirovnával jej k neobyčejnému houbaři, který je schopný najít jemnou houbu dokonce na hlavní silnici. Brzy pochopil teoretické a praktické možnosti vzniklé nově objevenou technikou a věnoval své výzkumné práci velkou energii. Našel si spolupracovníky, kteří byli schopni se zabývat matematickými aspekty, ale on považoval teorii za užitečnou jedině tehdy, když to bylo ve shodě s experimenty a mohlo to vést k návrhu nových experimentů. Vždy upřednostňoval aplikaci polarografie v analýze, řešení praktických problémů. Věnoval celý svůj dospělý život podpoře rozvoji polarografie ve všech jejích aspektech. Činil to přednáškami, účastí na setkáních s kolegy, návštěvami v cizích centrech výzkumu, zváním kolegů z celého světa do svých laboratoří a publikováním původních referátů, recenzí a monografií. Byl výborným učitelem. Jeho osobnost dělala hluboký dojem na studenty. Heyrovský měl tichý hlas se kterým přednášel s nadšením o polarografii. Byl svědomitým vedoucím, který navštívil všechny výzkumné laboratoře přinejmenším jednou denně a projevoval vřelý zájem o práci laborantů během návštěvy. 

Jaroslav Heyrovský v práci

Profesor Heyrovský vždy pracoval velmi intenzívně. Jeho pracovní den v laboratoři vždy byl od 8 hod. do 19 hod., v mladších letech pak ještě pracovánl večer doma. Po svých pozdních lét si dovolil jen krátký spánek po obědě. Vždy trávil víkendy v laboratořích a tvrdil, že víkendy byly jediný čas, když si mohl být jistý že nebude rušen během práce.

J. Heyrovský na semináři v Polarografickém ústavu

Na univerzitě, při diskuzích o výzkumných projektech které byly někdy pořádána v sobotu odpoledne v ústavu. Heyrovský mohl být viděn se svými hodinkami v ruce, jak stál několik málo uschodišti a pozoroval pozdní příchozí. Byl přesvědčen, že den v laboratoři je pro experimentální práci důležitý a hodnocení a četba by měla být dělána po večerech.

Heyrovský ukazuje práci se svým polarografem, rok 1955

Obrazy profesora Heyrovský

J. Heyrovský a jeho polarograf

Profesor Heyrovský nenáviděl prach na nástrojích (“vy to musíte otřít každé ráno, jako vaše zuby”), čtení novin v laboratoři, a zvláště kouření. Kuřáci v ústavu museli chodit ven na zahradu kouřit. Dokonce pak příležitostně museli nést některé sarkastické poznámky. Nicméně, profesor Heyrovský občas očekával nějakou oběť od svých spolupracovníků, on sám zanechal většinu ze svých dřívějších zájmů kvůli polarografii. Kdysi byl pianistou a členem studentského komorního orchestru, později byl schopný pouze hudbu poslouchat. Miloval operu a znal zdlouhavé role z mnoho oper zpaměti. Znal velmi dobře spoustu knih, ale poté co ho okouzlila polarografie, jen stěží si našel čas k četbě románů. Jediný, když si přál udržet a zvýšit svou znalost jazyků, udělal si výlet do zahraničí,tak jako kdysi. Rád však četl detektivní příběhy. Nicméně, během stáří si našel více času pro čtení a často se vrácel do mladých let tím, že se vracel ke knihám, které ho v mládí okouzlily.

Jaroslav Heyrovský psal mnoho důležitých knih o elektrochemii a zvláště polarografii.

Ve svém mládí Jaroslav Heyrovský se svým otcem zažil několik nezapomenutelných cest v Alpách. Ač ho vždy zajímal fotbal, tenis, lyžování a plavání, Heyrovský nikdy netoužil zahajovat tradiční fotbalové zápasy mezi institutem polarografie a institutem fyzikální chemie (dříve se na Karlově univerzitě tyto zápasy konaly mezi jeho studenty a studenty fyziky profesora Dolejška). Na zahradě ústavu ve Vlašské ulici jen zřídka zapomněl krmit veverky. Heyrovský život byl možná jedinečný v cílevědomé oddanosti se kterou se zabýval tématem polarografie a později ho aplikoval to na četné problémy v čisté a aplikované chemii. Ačkoli tato metoda poutala pozornost velkého množství pracovníků v mnohých zemích, on zůstával v centru dění a pokračoval jeho hluboký vliv, což nezpůsobovalo jeho vysoké vědecké postavením, ale síla jeho osobnosti, která dělala nezapomenutelný dojem na mnoho vědců, kteří měli štěstí být s ním v kontaktu nebo s ním pracovali po nějkou dobu. Šel svým studentům a spolupracovníkům příkladem více než si to většina z nich uvědomovala — hlavně v tom, že cílem výzkumu není v honbě za kariérou, ale v hledání vědecké pravdy.

Profesor Jaroslav Heyrovský zemřel 27. března 1967v Praze v Československu a byl pohřben v rodinném hrobu na hřbitově Vyšehrad v Praze.
 

Heyrovského rodinná hrobka, hřbitov Vyšehrad, Praha (Vysehradsky hrbitov)

Hřbitov na Vyšehradě vystavěný v roce 1869 hřbitov je finální klidové místo mnoha skladatelů, umělců, sochařů, spisovatelůé, a též vědců a politiků. Vrchol hřbitova je památník Slavín, který navrhl Antonín Wiehl.
 

Busta Jaroslava Heyrovského v Pantheonu Národního muzea v Praze. Heyrovský měl možná největší vliv na vývoj elektroanalytické chemie ve dvacátém století. Jaroslav Heyrovský zemřel v roce 1967.

Velká část textu na této internetové stránce je založená na publikaci Prof. Petra Zumana [přeloženo a doplněno z originální anglicky psané verze]

Četl také jiné příbuzné strany:
Jaroslav Heyrovský, Nobelova cena v chemii 1959 - prezentace ceny
Chemie se přeměňuje do moderní podoby (minulost elektroanalytického chemického vybavení)

Tento text byl sestaven z biografií Heyrovský dostupný v internetu
česky: ( 1, 2, 3, 4, 5), rusky: ( 1) anglicky: ( 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 12 )