23.02.2006 20:04:44
Historie akumulátorů

V roce 1801 baterii podobnou jako o rok před ním Volta sestavil francouzský učitel hudby Nicolas Gautherot (1753-1803) a proudem z ní rozkládal na drátkách ze stříbra a platiny slanou vodu. Když pokus ukončil a drátky odpojil od baterie, všiml si, že se u nich udrželo elektrické napětí a kratičkou dobu dávaly proud. Svůj poznatek publikoval, pokračoval v pokusech i s jinými kovy, vždy pozoroval tentýž jev, ale dále svoje zjištění nerozvíjel.

V roce 1802 navázal na Gautherota německý fyzik Johan Wilhelm Ritter (1776-1810). K rozkladu vody použil drátku ze zlata. Došel ke stejnému výsledku, ale navíc si všiml, že na elektrodách se vytváří kovový film a usazují se oxidy. S využitím získaných poznatků postavil článek, nazvaný po Voltově vzoru "Ritterův sloup", který po nabití proudem z několika galvanických článků - baterií, byl schopen dodávat proud mnohem vetší intenzity než při nabíjení. Tak vznikl prvni sekundární článek čili akumulátor.

Tehdy však o akumulátor zájem nebyl. Proč "přelévat" proud z primárniho článku do sekundárniho? Ritterův akumulátor zůstal jen kuriozitou a laboratorní pomůckou. Gautherot zemřel v roce 1803, Ritter v roce 1810. Žádný z nich se tedy využití akumulátoru nedočkal.

V roce 1854 uskutečnil německý vojenský lékař Wilhelm Joseph Sinsteden (1803-1891), který se zabýval i fyzikou, elektrolýzu zředěné kyseliny sírove mezi dvěma olověnými elektrodami. Nutně došel ke stejnému závěru jako předtím Gautherot a Ritter. Zjistil, že při protékání proudu se kladná olověná elektroda pokryla oxidem olovičitým, čímž se stala zápornější než záporná elektroda. Když vnější zdroj proudu vypnul a takto pozměněné olověné elektrody spojil, vzniklým obvodem začal v opačném směru protékat ještě větší proud až do opětného rozložení oxidu olovičitého. Jeho akumulátor však byl též v tehdejší době ještě prakticky nepoužitelný.

Nezávisle na Sinstedenovi pět let poté podobně experimentoval v Paříži fyzik Raymond Louis Gaston Planté (1834-1889), jenž výsledek svých pozorování cílevědomě využil na výrobu "sběračů proudu", jak nazval prarodiče budoucích akumulátorů.

Následoval v roce 1881 francouzský chemik Camille Alphonso Faure a po něm ještě celá řada dalších konstruktérů a vynálezců. Např. v roce 1885 Štefan Farbaky a Štefan Schenek, profesoři Banské a lesnické akademie v Banské Štiavnici, zkonstruovali zdokonalený akumulátor, v němž kladnou elektrodu tvořila síť z kovových kroužků s miniem (oxid olovnato-olovičitý) a zápornou mřížka s olověnou glazurou. Aktivní látkou byla směs oxidů olova, elektrolytem třicetiprocentní vodný roztok kyseliny sírové. Jejich akumulátory napájely osvětlení císařské rezidence, vídeňské opery i mnohých velkých měst rakousko - uherské monarchie

[olověný][NiFe][NiCd][NiZn][NiMH][LiIon][NaS]
[nahoru][elektrochemie][fyzikální chemie a chemická fyzika][go home]