Vznik písma, které se označuje jako hlaholice, má zřejmou spojitost s příchodem Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, kdy vyvstala naléhavá potřeba překladu náboženských textů do slovanských jazyků. Jako základ pro tvorbu hlaholice posloužila malá písmena řecké alfabety. Její tvůrci ji však doplnili o znaky pro hlásky, které jsou typické pro slovanské jazyky a řečtina je nezná. Možnost psát státní dokumenty slovanským jazykem a překládat do slovanských jazyků náboženské texty, vnímaly tehdejší politické mocnosti jako významný posun v rozložení sil mezi Byzancí na východě a Římem na západě.
Na Velké Moravě se hlaholice používala oficiálně od roku 863 do roku 885. V roce 886 římský biskup Wichting sídlící v Nitře používání hlaholice zakázal a zároveň nechal uvěznit na dvě stovky Metodějových žáků. Písmo si už ale vydobylo svoje místo na světě. Někteří Metodějovi žáci prchli na Balkán a rozšířili tam i hlaholici. V Bulharsku přišli vhod místnímu knížeti Borisovi I., který si od zavedení slovanské liturgie a písma sliboval posílení vlastní pozice a zvýšení nezávislosti na Byzanci.
Cyrilice vznikla ke konci 9. století v prostředí někdejší první bulharské říše. Jejím tvůrcem byl Konstantin ze Soluně (dnešní Thessaloniki v Řecku), který spolu s bratrem Metodějem přišel roku 863 na Moravu po pozvání moravského knížete Rostislava. Říkalo se jim věrozvěstové, protože přišli z Byzantské říše zvěstovat víru dle východního (ortodoxního) vyznání a zejména založit biskupství. Konstantin zde k zapsání slovanského jazyka vytvořil krátce po svém příchodu písmo zvané hlaholice, jež bylo starší a složitější než cyrilice. Mělo odpovídat potřebám slovanského jazyka, do něhož bylo třeba překládat bohoslužebné i ostatní texty. Hlaholice měla původně 41 základních znaků, některé z nich byly přejaté z řečtiny, původ ostatních není dosud znám. Část z nich je pravděpodobně odvozena z písmen hebrejského a samaritánského písma, se kterými se Konstantin seznámil na své předchozí cestě. Název hlaholice získalo písmo podle staroslověnského slovesa glagolati (mluviti) nebo podstatného jména glagoľ, znamenající ,,slovo“.
Na Velké Moravě se hlaholice používala do roku 886 pro oficiální státní a bohoslužebné účely. Vyučovala se také na škole založené zřejmě Metodějem. Právě v ní byli vychováváni jeho učedníci, z nichž se měli stát pokračovatelé díla soluňských věrozvěstů. Bohužel se však věci vyvinuly poněkud jiným směrem. Oba dva bratři byli za svého života velice váženi na Moravě i v Římě u papeže, jehož několikrát navštívili. Bohužel tam však Konstantin také brzy zemřel (r. 869), když před tím přijal řeholní jméno Cyril. Zatím Metoděj pokračoval v započaté práci a stal se prvním moravským arcibiskupem. Jenže to už se vlády po Rostislavovi ujal násilným převratem jeho synovec Svatopluk. Ten už Metodějovi tak nakloněn nebyl, ale orientoval svou politiku spíše na západ. Na knížecí žádost arcibiskup jmenoval nitranským biskupem německého kněze Wichinga. Až do smrti Metoděje se přes zjevnou knížecí nepřízeň neodvážil nikdo klást překážky jeho dílu a učení. Slovanská liturgie na Moravě rozkvétala.
Vážený arcibiskup však zemřel roku 885 a už rok poté vyhnal biskup Wiching všechny kněží slovanského obřadu, tedy Metodějovy žáky včetně jeho jmenovaného nástupce Gorazda. Hlaholice se na Moravě vesměs přestala užívat a Svatopluk společně s Wichingem přivedli Moravu směrem k latinskému vyznání po vzoru Východofranské říše.
Hlaholice či řidčeji a zastarale glagolice[1] je nejstarší, dnes jen výjimečně užívané slovanské písmo. Jeho jméno pochází ze staroslověnského slovesa glagolati – hovořit nebo podstatného jména glagolъ – slovo. Písmo tvořilo základ kultury a vzdělanosti Velké Moravy, později se rozšířilo do jiných slovanských zemí, kde se nejdéle udrželo v Chorvatsku. Během 10. století Slované přešli buď k latince nebo cyrilici (která má na hlaholici nezávislý původ) a hlaholice byla odsunuta na okraj.
Hlaholici vytvořil Konstantin ze Soluně (svatý Cyril) kolem 862–863. Podnětem k tomu mu byla jeho mise na Moravu (žádost moravského vládce Rastislava u východořímského císaře Michala III.) a nutnost vytvořit písmo pro přijatelný zápis slovanštiny, do níž bylo třeba překládat bohoslužebné i jiné texty. Hlaholice měla původně 41 znaků, některé pro hlásky, které se vyskytovaly jen ve slovech přejatých z řečtiny. Z nich 24 grafémů je pravděpodobně odvozeno ze středověkých kurzivních minuskulních znaků řeckého písma. Původ ostatních znaků není znám, část z nich je pravděpodobně odvozena z písmen hebrejského a samaritánského písma (s nimi se Konstantin seznámil na své předchozí cestě k Chazarům), některé mohou mít i spojitost s abecedou koptskou, gruzínskou a s latinkou. Jiná teorie, dnes již zastaralá a neuznávaná, říkala, že hlaholice má základ v domácím (diskutovaném) runovém písmu („črty a vruby“, viz níže a také slovanské runy), které bylo, podobně jako germánské runy, v předkřesťanské době užíváno výhradně k náboženským účelům. Hlaholice byla každopádně sestavena jako vědomý celek s návazností mnoha písmen a jednotnou grafickou úpravou zvláštního ornamentálního rázu.
Na Moravě se hlaholice používala v letech 863–886 pro oficiální státní a bohoslužebné účely. Vyučovala se na škole (akademii), kterou založil Konstantin nebo Metoděj a kde byli vychováváni jejich učedníci. V roce 886 byli nitranským biskupem Wichingem kněží slovanského obřadu vyhnáni a hlaholice se na Moravě přestala užívat. Několika z vyhnaných kněží se ujal bulharský chán Boris I. a pověřil je výukou bulharských kněží; založil za tímto účelem dvě akademie, v Ochridu a Preslavi. Bulharsko totiž přijalo křesťanství teprve nedávno a Boris viděl ve vlastním bohoslužebném jazyce a písmu záruku nezávislosti bulharské církve na cařihradském patriarchátu. Z bulharských škol se hlaholice rozšiřovala do dalších zemí na Balkánu, dostala se i do Chorvatska a Dalmácie, kde se udržela velmi dlouho; zde také vznikla hranatá varianta písma vedle staršího oblého. Roku 1248 dokonce papež Inocenc IV. dal Chorvatům ojedinělé privilegium užívat v liturgii vlastní jazyk a písmo, kterým byla právě hlaholice.
Kromě Bulharska a Chorvatska se od 10. století hlaholice užívala ještě v Čechách a v malé míře i na Kyjevské Rusi. V polovině 14. století se na čas vrátila do Čech, konkrétně do Prahy, hranatá podoba hlaholice, když tam byli r. 1347 českým králem Karlem IV. v rámci jeho snahy o znovuzavedení slovanské liturgie povoláni chorvatští mniši (glagoljaši), pro něž byl na Novém Městě pražském založen klášter sv. Jeronýma a Panny Marie – pro tento klášter se později vžilo označení Emauzy. (Ve zdejším skriptoriu vznikla mj. i hlaholská část Remešského evangeliáře, korunovačního kodexu francouzských králů.) Z pražských Emauz byli později (1390) králem Vladislavem Jagellem a jeho ženou Hedvikou povoláni mniši do Polska, k nově založenému kostelu sv. Kříže na krakovském předměstí Kleparz; slovanský-hlaholský ráz této fundace pak přetrval až do 70. let 15. století.
Přibližná rozloha Velkomoravské říše v době největšího rozsahu na konci 9. století
