Psal se rok 1862. V Londýně byla pořádána průmyslová výstava. Laickou i odbornou veřejnost tam zaujala nová hmota, “látka tvrdá jako rohovina, ale ohebná jako kůže, která mohla být odlévána nebo lisována, barvena a řezána . . .”. Její vynálezce, Angličan Alexander Parkes, za ni na výstavě obdržel bronzovou medaili. Vynálezcovo dítko, “zrozené” ze směsi chloroformu a ricinového oleje, dostalo jméno parkesin. V roce 1866 zakládá Parkes Xylonite Company.

Alexander Parkes
(převzato z http://www.me.umist.ac.uk/historyp/parkpic.htm)

Sám Parkes ani v nejmenším netušil, že svým parkesinem založil “rodinu” nezpočetných nových hmot netušených vlastností, hmot oblíbených konstruktéry a nenáviděných ekology. Dnes této “rodině” dobra a zla říkáme plasty.

Povzbuzen úspěchem svého parkesinu, “přivedl” Parkes postupně na svět další plasty, ale kromě celuloidu - na jehož vynález obdržel patent - neměly velký komerční úspěch. Celuloid vznikl jako sloučenina nitrocelulózy s kafrem jako rozpouštědlem. Parkes později výrobní proces rozpracoval pro průmyslovou výrobu ve velkém. Od roku 1869 se o rozšíření celuloidu zasloužil také Američan John Wesley Hyatt. Používal se na kulečníkové koule (místo rohoviny), vložky do límečků, pravítka, ping-pongové míčky, k výrobě ozdobných předmětů a zejména filmů. Filmový průmysl byl na jedné straně jeho největším odběratelem, na druhé straně však filmoví promítači a archiváři jeho největšími nepříteli. Proč? Kromě mnoha vynikajících vlastností (pružnost, průhlednost, možnost nanášení fotocitlivé vrstvy atd.) má totiž jednu vlastnost, která způsobovala mnohé katastrofy a nenahraditelné (kulturní) ztráty: celuloid totiž výborně hoří a to i bez přístupu vzduchu.

Leo Hendrik Baekeland
(převzato ze stránky http://www.invent.org/book/book-text/4.html)

Podstatou výše uvedených plastů byly velké molekuly celulózy. Leo Hendrik Baekeland, původem Belgičan, chemik, vědec a vynálezce, začal používat nový druh velkých molekul. Peníze na to získal ze svého prvního vynálezu z roku 1899 (fotografického papíru “Velox”), který prodal společnosti Eastman Kodak za tři čtvrtě miliónu dolarů. Vybudoval laboratoř a začal vyvíjet nehořlavou dráhu pro bowling (koulení), který se v té době stal v New Yorku velkým hitem. Dr. Baekeland brzy zjistil, že fenolová pryskyřice, kterou používal, může mít daleko širší použití, pokud bude používaná jako přísada. Tak vznikla – reakcí mezi fenolem a formaldehydem - první umělá pryskyřice, bakelit. Baekeland si tuto umělou hmotu nechal v roce 1909 patentovat a hned za rok zakládá Bakelite Corporation.

Pryskyřice mohla být zpracovávána tvářením nebo odléváním. V prvém případě se ohřála až se rozlila do tenké vrstvy. po ztuhnutí se rozdrtila. Pak se přidalo plnivo a barvivo. Tato směs se se horkými válci rozválcovala do desek, které se pak rozemlely na jemný prášek. Teprve ten se pod vysokým tlakem a při vysoké teplotě tvářel ve formě do potřebného tvaru. Nevelká úprava předpisu umožňovala odlévání pryskyřice do olověných forem, které se vkládaly do pece, kde se pryskyřice vytvrdila.

Jako nehořlavý materiál a dobrý izolant se bakelit nejprve používal na izolátory v elektrotechnice a v automobilovém průmyslu, později se rychle rozšířil do ostatních odvětví, zejména po vypršení doby platnosti patentu v roce 1927. Celé generace zažily tuto explozi, počínaje bakelitovým telefonem a rozhlasovým přijímačem, přes bakelitové vypínače, zásuvky a zástrčky až k bakelitovým klikám od dveří a oken. Mnozí ještě dnes na něj nedají dopustit, neboť a jeho vlastnosti byly pro mnohé aplikace zcela postačující a hlavně byl levný. To se bohužel (pro spotřebitele) o mnoha jeho nástupcích říci nedá.

Stolní telefon "Gallion" z roku 1937
(převzato z http://www.quest-solutions.com/gallion.html)

Sláva bakelitu začala pomalu ustupovat po 2. světové válce, když se objevily další plastické hmoty, které se nechaly odlévat stříkáním (podobně jako celuloid, řadí se tyto hmoty mezi tzv. termoplasty, na rozdíl od bakelitu, který patří mezi tzv. termosety neboli reaktoplasty). Během několika desítek let z velké části ovládly trh. Zejména bez jednoho z nich - polystyrénu - si už dnes ani život nedovedeme představit (v některých případech bohužel), hračkami počínaje a výpočetní technikou konče.