Druhá polovina 16. století bývá nazývána zlatým věkem alchymie. Vedle císaře Rudolfa II. Habsburského to byl právě Vilém z Rožmberka, který se stal nejvýznamnějším mecenášem tzv. věd hermetických, zejména pak alchymie. Kolem rožmberského dvora vzniká v podstatě druhé centrum hermetických a alchymistických snah. Známí i méně známí zanícení badatelé, ale i prohnaní podvodníčci laborují nejen v pražském rožmberském paláci, ale i na různých místech Vilémova jihočeského dominia - na Třeboni, v Prachaticích, zejména však v Českém Krumlově, který bývá nazýván jihočeskou Mekkou alchymistů.

Přibližme si některá jména spjatá s tímto rožmberským okruhem. V první řadě je třeba jmenovat doktora Tadeáše Hájka z Hájku (1525-1600) - lékaře a renesančního přírodovědce. První setkání tehdy osmnáctiletého Viléma s Hájkem spadá asi do sklonku roku 1553. Tehdy tento přírodovědec otiskl na základě astrologického rozboru prognózu na příští rok. Předpověď se obdivuhodně shodla s tehdejšími Vilémovými politickými záměry, které inspirovala a během roku naplnila. Jednalo se tehdy o politický střet s knížaty z Plavna. V roce 1566 se s Hájkem setkáváme jako s proslulým lékařem, který doprovází Viléma z Rožmberka při jeho válečném tažení do Uher. Hájek byl mimo jiné i vynikajícím botanikem a byl nápomocen při zřizování rožmberských zahrad v Praze, v Českém Krumlově a na Kratochvíli. Známý je též Hájkův spis - Pojednání o kometě a nebeských znameních - z roku 1580, který dedikoval oběma bratrům - Vilémovi a Petru Vokovi z Rožmberka. Pro své rozsáhlé přírodovědné znalosti a poctivosti se stával i vyhledávanou „instancí" při posuzování alchymistických uchazečů.

Dalším významným jménem byl doktor Václav Lavín, později užívající též přídomku z Ottenfeldu. Byl osobním lékařem obou posledních Rožmberků a pro pana Viléma též laboroval. Své alchymistické znalosti získal za studií ve Francii, kde prý se mu podařilo získat transmutační tinkturu. Zda se však pokusil o provedení transmutace, není známo. Pro Rožmberky pracoval spolu s pražským měšťanem Martinem Klugerem. Lavín působil kromě Českého Krumlova a Prahy též v Třeboni. V kronice Václava Březana se poprvé na krumlovském zámku připomíná k roku 1595.

V galerii osobností na rožmberském dvoře nelze pominout klasika české renesanční alchymie - Bavora Rodovského z Hustiřan (1526-166). Jmenovaný pocházel ze starého českého zemanského rodu. Své křestní jméno dostal po svém dědu Bavorovi starším, o němž se tradovalo, že prý byl čaroděj a uměl vyrábět zlato. Mnoho zlata však asi nenadělal, protože rodina nebyla tak majetná, aby rodný statek Rodov uživil pět sourozenců, z nichž Bavor mladší pocházel. Tři jeho bratři odešli z domu, aby se věnovali řemeslu vojenskému, on pak, nemoha si dovolit jít na pražskou univerzitu, zůstal doma a vzdělával se sám. Nedostalo se mu tedy sice vysokoškolského vzdělání, ale protože byl nadaný, vypracoval se natolik, že dokonce svými znalostmi předčil mnohé studované vrstevníky. Jeho vědecké zájmy byly skutečně mnohostranné. Věnoval se alchymii, astronomii, matematice, zajímala ho však také historie a filosofie, nestál ani stranou praktického života, jak ukazuje soubor kuchařských předpisů. Až do svých čtyřiceti let se alchymii věnoval více méně teoreticky.

S praktickými experimenty začal až tehdy, když získal prostředky z dědictví po rodičích a z věna manželky Voršily ze Šelndorfu. Zakoupil statek Radostav u Nechanic, kde si zařídil alchymistickou laboratoř. Jeho pokusy v této oblasti svou nákladností také způsobily, že byl nucen si půjčovat u novobydžovského lichváře Árona Munka, jehož přičiněním se roku 1573 dostal do vězení pro dlužníky v pražské Černé věži. Odtamtud napsal panu Vilémovi z Rožmberka dlouhý dopis, v němž jej jakožto nejvyššího purkrabí prosí, aby mu dal vykázati zvláštní vězení, kde by se mohl nerušeně oddati literární práci. Neprosí tu jen o pomoc, ale snaží se získat Viléma pro názory renesančního přírodovědce Theophrasta Paracelsa, který dával alchymii nový směr a využíval chemikálií pro výrobu léků. Tím alchymii stavěl do služeb lékařství. Vilémovi, který skutečně Bavora z vězení vyplatil, věnoval roku 1574 překlad spisu „Secreta Aristotelis". Nicméně na splacení všech dluhů to nestačilo, a tak roku 1575 je Bavor Rodovský nucen prodat Radostov. Manželka se synem od něho odchází k rodičům a Bavora roku 1576 nacházíme už v rožmberských laboratořích v Praze, Třeboni a na Krumlově. V rožmberských službách setrvává dva roky. Poté působí v Praze v laboratořích císaře Rudolfa II. Habsburského, který si ho velmi vážil. Poslední léta života strávil Rodovský u svého přítele Jana Zbyňka Zajíce na Budyni, kde také roku 1600 zemřel.

V protikladu nadšeného, ale ve finančních záležitostech nepraktického a poctivého Bavora Rodovského stojí postava českokrumlovského alchymisty Antonína Michaela z Ebbersbachu. Ten se připomíná ve Vilémových službách již od roku 1565 a byl snad nejdéle působícím krumlovským alchymistou. Při Vilémově čtvrtém sňatku s Polyxenou z Pernštejna v roce 1587 slibuje svému mecenáši vyrobení „conservationem senectutis", prostředku zastavujícího stárnutí či něco na způsob tzv. elixíru života. Antonín Michael z Ebbersbachu měl na Krumlově významné postavení, neboť byl pověřen správou a vedením zdejších alchymistických laboratoří i k jejich potřebě vybudované botanické zahrádce. Jeden ze slibovaných elixírů života snad také v červenci 1592 vyrobil. Psal o tom Vilémovi, že „lék ze zlata má již v ruce a pán jej může kdykoliv mít." Je to prý známé „aurum potabile", zlato k pití, které omlazuje a život prodlužuje a dokonce léčí všechny nemoci. Jenže ani „aurum potabile" nepomohlo a Vilém z Rožmberka 31. srpna 1592 zemřel. Jeho bratr Petr Vok měl k alchymistům poněkud skeptičtější přístup a jedním z prvních, kteří to citelně poznali, byl právě Antonín Michael z Ebbersbachu. Z rozkazu posledního Rožmberka byl uvězněn v kobce u první brány českokrumlovského zámku vedle medvědího příkopu. Zde také svůj život 15. května 1593 dokonal. Jak sám ve vězení doznal, měl rozpůjčeno mezi lidmi cca 78 tisíc kop grošů míšeňských, pocházejících z Vilémovy pokladny. Jeho majetek dal proto Petr Vok z Rožmberka ve svůj prospěch zkonfiskovat. Z uvedené sumy peněz i z nemovitého majetku lze usuzovat, že se mu asi špatně nežilo. V Českém Krumlově mu patřil dům v Široké č. p. 77 a dvůr před Kájovskou bránou. Místo jeho posledního spočinutí se nachází v objektu kláštera minoritů v křížové chodbě, kde se dochoval i jeho náhrobek.

Jinou významnou osobností doby posledních Rožmberků byl českokrumlovský rodák, který se zapsal výraznou měrou jak do dějin lékařství, tak do dějin alchymie v Čechách. Jedná se o Jakuba Hořčického z Tepence, který byl znám též pod latinským jménem Sinapius. Narodil se roku 1575 v Českém Krumlově. Jako chlapec byl přijat za kuchtíka do tehdy založené českokrumlovské jezuitské koleje. Tady byl pro své schopnosti doporučen k vyššímu vzdělání. Vystudoval zdejší latinské gymnázium a později praktikoval u českokrumlovského jezuitského lékárníka Martina Schafnera. V lékárně se přiučil různým chemickým postupům, zejména destilacím. Po odchodu z Krumlova studoval (1598-1600) na pražské univerzitě logiku a fyziku a působil též nějaký čas v Jindřichově Hradci jako správce tamější řádové botanické zahrady. Praktické zkušenosti získané v laboratoři krumlovské lékárny a prohloubení znalostí účinků působení léčivých bylin z jindřichohradecké botanické zahrady zúročil Hořčický úspěšně ve svém dalším působišti. Tím se stala opět botanická zahrada, tentokrát v Praze, patřící jezuitské koleji v Klementinu. V zahradě pěstoval Hořčický-Sinapius léčivé rostliny, ze kterých vyráběl i destiloval různé léčivé tinktury, masti a tzv. dryáky. Tato léčiva se těšila všeobecné oblibě a byla nazývána „hořčickými vodami". Hořčickému se podařilo dokonce vyléčit samotného císaře Rudolfa II. Habsburského z jakéhosi neduhu, s nímž si ostatní lékaři nevěděli rady. Na základě této pomoci byl jmenován císařovým osobním lékařem a destilátorem císařových hradčanských laboratoří. Za své zásluhy pak byl 20. 10. 1608 povýšen do rytířského stavu s právem užívat erb. V celkovém pojetí znaku i uspořádání heraldických figur nacházíme mnoho společných paralel se soudobou mluvou alchymistických symbolů. Po smrti Rudolfa II. působil Jakub Hořčický z Tepence několik let jako správce zámku na Mělníku. Poslední roky života pak prožil v ústraní pražského Klementina, kde také roku 1622 zemřel.

Ve výčtu významných alchymistů, kteří se v rožmberském prostředí pohybovali, nelze opominout anglické alchymisty Edwarda Kelleyho a Johna Dee. Poprvé přicházejí do Čech v létě 1584. V Praze se ubytovali u Tadeáše Hájka z Hájku, který provedl i jejich vstupní přezkoušení. John Dee pak později provedl před císařem Rudolfem II. údajnou transmutaci rtuti ve zlato a věnoval mu svou křišťálovou kouli a magické zrcadlo z antracitu. Po dvou letech, v červnu 1586, byli oba tito Angličané pro podezření z politických piklů nuceni k rychlému odjezdu ze země. Krátce nato jim však právě Vilém z Rožmberka umožnil návrat do Čech, na své jihočeské panství. Od 14. září 1586 pobýval John Dee s celou rodinou na Třeboni. oblíbil si tento svůj jihočeský azyl natolik, že syna, který se mu zde v únoru narodil, pojmenoval Theodorus Trebonianus - Theodorus Třeboňský. Z Třeboně, podle písemných dokladů, navštěvoval Český Krumlov Edward Kelley. O Johnu Dee písemnosti mlčí, ale můžeme připustit, že i on za svého třeboňského pobytu Krumlov navštívil. S Třeboní a Čechami se John Dee rozloučil v březnu 1589. Edward Kelley pak o něco později odchází do Prahy do laboratoří císaře Rudolfa II.

Kromě již zmíněných osobností patřil k vilémovskému okruhu alchymistů Linhart Wichperger z Erbachu, laborující kolem roku 1566 v Prachaticích. V rožmberských službách působil pak v sedmdesátých letech Jaroš Griemiller z Třebska, který připsal Vilémovi svůj skvostně iluminovaný, česky psaný alchymistický sborník z roku 1578 (dnes ve Státní knihovně v Praze). Rosarium philosophorum neboli Růžová zahrada filosofů, jak se toto stěžejní dílo jmenuje, patří ke klasickým útvarům alchymistické literatury. Jeho obsahem je popis přípravy kamene mudrců.

Po vzoru svého pána se věnoval alchymii též známý zakladatel rybníků a rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan. Alchymii však provozoval spíše pro svou potěchu než pro zisk. Zřídil si k tomu účelu laboratoř na Novém hrádku v Křepenicích u Sedlčan.

Na doporučení pražského příznivce této vědy - Václava Vřesovce z Vřesovic (1532-1583) přešel do Vilémových služeb též známý italský alchymista Claudius Syrrus. Nám se dochoval text vzájemné pracovní smlouvy mezi alchymistou a rožmberským vladařem, kterou zaznamenal kronikář Václav Březan. Ve smlouvě, skládající se ze sedmi bodů, se mj. uvádělo, že si alchymista vyhrazuje duchovní i fyzickou nezávislost a svobodu, vymiňuje si, aby nebyl, kromě osoby Viléma z Rožmberka, nikým rušen. Pro případ eventuálního vyrobení filosofického kamene si na něm umlouval poloviční podíl. Navíc bylo ve smlouvě zakotveno, že jednoznačně kladný výsledek jeho pokusů není zaručen.

Zájem o alchymii projevoval i mladší z dvojice posledních Rožmberků - Vilémův bratr Petr Vok z Rožmberka. Ten je dokonce znám i jako autor pojednání o destilaci. Nicméně, Vilémově mecenášské mohutnosti se nevyrovnal.

Na závěr je nutno se zmínit o dvou architektonických památkách Českého Krumlova, obsahujících prvky hermetické symboliky alchymie. Je to především českokrumlovská zámecká věž (Zámek č. p. 59 - Zámecká věž), která se po přestavbě z konce osmdesátých let 16. století - provedené italským stavitelem Baldassarem Maggi z Arogna - stala viditelným symbolem Vilémových celoživotních snah při hledání cesty k Velkému Dílu. Druhým zajímavým objektem je nárožní dům - Latrán č. p. 53. Na čelní straně do Latránu vidíme renesanční lunetové malby, zpodobňující deset etap v životě člověka. Na boční fasádě domu do Klášterní uličky se zachovala sgrafita s podivnými geometrickými symboly, v nichž shledáváme obrazy alchymistických pecí, podivných nádob a zjevně též geometricky vyjádřený popis Velkého Díla. Dodnes se nepodařilo tyto ojedinělé obrazce uspokojivě vysvětlit.

Díky Vilémovi z Rožmberka se jižní Čechy i Český Krumlov staly rovnocenným protipólem rudolfínské Prahy. Alchymie není jen jakýmsi historickým předchůdcem chemie, za což byla nejčastěji vydávána. Alchymie byla a je zároveň vědou o univerzálních analogiích hmoty a v tomto smyslu je organickou součástí tzv. hermetické filosofie.

(jko)