 |
 |
|
|
Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc., čestný doktor Technické univerzity v Drážďanech, Univerzity ve Fribourgu, Technické univerzity v Pardubicích a Georgetownské univerzity ve Washingtonu D.C. (*1928) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou. V Ústavu pracovního lékařství se zabýval vztahy mezi strukturou a biologickou účinností, v Ústavu fyzikální chemie AV ČR aplikovanou kvantovou chemií, teorií chemické reaktivity a molekulovou spektroskopií. V letech 1993–2001 byl předsedou Akademie věd České republiky, v letech 1994–1997 předsedou občanského sdružení Učená společnost ČR.
Když jako vysokoškolský student čekával s kamarády na tramvaj, krátili si dlouhou chvíli vymýšlením snů. On se tehdy snažil trumfnout ostatní tím, že vyrobí molekulu zcela neobvyklé struktury a pak ji bude zkoumat nejen v laboratoři, nýbrž také matematickou cestou. Jednou se o tom zmínil svému učiteli. Profesor Eduard Hála tehdy neváhal a desítky minut dvaadvacetiletého kluka přesvědčoval, že to, co on považuje za sen, se stane skutečností. Že v druhé polovině 20. století vystřídá klasickou fyzikální chemii dílem statistická mechanika, ale hlavně kvantová mechanika, vědy, jež dokážou popsat vlastnosti jednotlivých molekul teoreticky. Tím klukem byl tehdy Rudolf Zahradník, dnes světově uznávaná kapacita v oboru kvantové chemie a držitel mnoha mezinárodních ocenění a čestných doktorátů. "Bylo to tehdy pro mě osvobozující zjištění," vzpomíná badatel, "uvědomil jsem si, že věda může naplňovat naše sny."
Skautské mravní minimum
Rudolf Zahradník pochází z rodiny italského legionáře, který po první světové válce zůstal v uniformě. Narodil se 20. října 1928 v Bratislavě. V březnu 1939, kdy nacisté rozbili Československo, se rodina musela vrátit do Čech. Usadila se v Praze a otec se stal úředníkem. Jedenáctiletý Rudolf se v létě seznámil s chlapcem od sousedů a ten ho přivedl do 7. oddílu pražského Junáka. Nacistům však skautská myšlenka vadila a Junáka o rok později rozpustili. Už v roce 1943 však mladý Rudolf narazil na tajný skautský oddíl, který měl klubovnu v bývalém mléčném kiosku na konci Letné. Pod hlavičkou Klubu českých turistů tu vedl svou proslulou Dvojku Jaroslav Foglar-Jestřáb. V létě 1944 strávili chlapci nádherný měsíc ve Sluneční zátoce u Ledče nad Sázavou. "Fantazie Jestřába byla nepopsatelná, stále vymýšlel nové a nové hry, jen aby nás zabavil. Setkával jsem se s ním také v dalších letech. A když jsem viděl, že bych jeho oddílu - který se za komunismu skrýval pod různými názvy - mohl nějak pomoci, s radostí jsem to udělal. Skauting mně dal do života hodně. Byla to radost z přírody. Radost z dobrodružství. A také jakési mravní minimum, které může dneska znít skoro směšně - krást, dělat podtrhy a lumpárny se nemá. Přikázání platná mezi kamarády působí na každého kluka přece jenom trochu líp než sebeněžnější nátlak z domova."
Aby nekazil mládež
Gymnazistu Zahradníka stále více pohlcovala chemie. Bylo proto přirozené, že po maturitě šel na Vysokou školu chemicko-technologickou. Po únoru 1948 vyhodili Zahradníkova otce jako "reakčního" prvorepublikového důstojníka z armády. Uchytil se jako úředník v podniku Pramen. Před Vánoci 1950 však přišla další pohroma: rodina nesměla bydlet v Praze a musela se vystěhovat do Čelákovic. Avšak dopravní spojení mezi Čelákovicemi a Prahou bylo mizerné a s dojížděním do školy vznikl problém. Naštěstí rodiče spolužáka Antonína Plevky, kteří bydleli na Ořechovce, udělali krásné gesto a Rudolfa ubytovali. Po absolutoriu v roce 1952 měl inženýr Zahradník na VŠCHT zůstat jako asistent. Nepovedlo se. Kazil by přece mládež. Marně profesor Otto Wichterle vysvětloval, že je to dobrý odborník. Nastoupil tedy do Ústavu hygieny práce a chorob z povolání, kde s doktorem Milošem Chvapilem studoval vztahy mezi strukturou a biologickou účinností u rozmanitých živočichů - od nítěnky, která se dává akvarijním rybám, až po laboratorní krysy. Mezitím se spolu se starším přítelem Jaroslavem Kouteckým, který pracoval v laboratoři Ústavu fyzikální chemie Akademie věd, pustil do kvantové chemie. Začal si plnit svůj někdejší sen: nezkoumal povahu a strukturu atomů v laboratoři, jak na to byli vědci odkázáni celého půldruhého století, ale ke stejným závěrům docházel s tužkou a papírem - pomocí matematických vzorců a později počítačů. Rychleji a levněji. Komunistický režim však tehdy považoval kvantovou chemii za kacířství. Přesto se českým vědcům podařilo na přelomu padesátých a šedesátých let tuto vědu do výzkumu zase vrátit a Zahradník v roce 1961 přešel za Kouteckým na Ústav fyzikální chemie, kde se stal vedoucím skupiny pro aplikovanou kvantovou chemii. Brzy ho začali zvát na přednášky západní univerzity. "Byl to paradox - začínal jsem v Německu, kde kvantová chemie ve dvacátých letech vznikla a kde ji potom Hitler zakázal. A já jsem jim pomáhal tuhle vědeckou disciplínu obnovovat." Přicházely další a další pozvánky. "Nerad cestuji, a přesto jsem nakonec objel celý svět. Většinu pozvání jsem však stejně nesměl přijmout - odhaduji, že mne estébáci pustili na každou pátou cestu. Ovšem teď si uvědomuji, že kdybych žil ve svobodné společnosti a měl možnost jezdit bez omezení, asi bych tolik času na samotnou vědu neměl, asi bych byl z toho všeho uštvaný."
Akademie věd v krizi
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se ocitla akademie věd v krizi. Mnozí ji považovali za pozůstatek komunistického systému, chtěli ji rozpustit a peníze dát raději vysokým školám, ať mohou dělat výzkum tak jako na Západě! V této situaci byl roku 1990 zvolen předsedou Akademie Rudolf Zahradník, od léta téhož roku i ředitel Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského. Co Zahradníkovi do téhle funkce pomohlo? Byl nestraník a výborný badatel, měl vynikající styky se zahraničními kolegy a dobrou mezinárodní pověst. Navíc se z něho vyklubal schopný manažer. Vždy se snažil hledat společnou řeč mezi jednotlivými obory. Jednou měsíčně například zval sociology, psychology, fyziky, chemiky, matematiky, biology, lékaře a další, aby si ozřejmovali souvislosti přírodních, technických a humanitních věd. Zpočátku si umiňoval, že dopoledne bude úřadovat v Akademii věd a odpoledne si zajede bádat do ústavu. Avšak jak přibývalo povinností, vzalo tohle předsevzetí za své. Na laboratoř si vyšetřil jen sem tam chvilku. Jediné, co si hýčkal, byly přednášky studentům prvního ročníku Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Osm let - dvě funkční období - sloužil profesor Zahradník české vědě. Když na jaře 2001 odcházel, zvolili ho čestným předsedou Akademie. "Transformovali jsme Akademii věd do podoby zdravé životaschopné badatelské instituce, která má ve vyspělých laboratořích ve světě dobré jméno. Má teď podobné postavení jako třeba Institut Maxe Plancka v Německu nebo CNRS ve Francii. Původně jsme měli 80 ústavů, dnes jich zbylo 60. Dřív v Akademii pracovalo 14 tisíc lidí, nyní polovina." A co se nepodařilo? "Nikdy jsme nezveličovali požadavky na peníze od státu. Ale bohužel žádná vláda nesplnila své sliby - každá nám na počátku tvrdila, že považuje vědu a vzdělání za prioritu, že na ně musí postupně dávat tolik, co státy Evropské unie, ale nikdy k tomu nedošlo. Potrvá nějakou dobu, než se najde osvícený kabinet, který řekne: Ano, Česká republika je chudá země, nemáme přírodní bohatství, ale máme mozky, a proto musíme ledacos omezit, abychom mohli výrazně financovat školství a vědu. A nejen řekne, ale bude to i myslet vážně." Statistiky, které ukazují, jak jsou práce českých badatelů ve světě citovány, což je určité měřítko výkonnosti, však na vzestup kvality české vědy příliš neukazují. "To je pravda. Ale věda je drahá. Potřebuje zanícené mladé lidi, kteří oplývají novými myšlenkami, novými pohledy - ale my je nemáme čím zaplatit." Na jaře 2001 se Zahradník vrátil do svého rodného Ústavu fyzikální chemie. S dlouholetou spolupracovnicí Růženou Žohovou a kolegyní Libuší Šroubkovou připravuje další studie do renomovaných zahraničních časopisů. A současně se k němu přihlásil jeden vysokoškolák, který se chce zaučit do tajů kvantové chemie.
 |
Mikrorozhovor s Rudolfem
Zahradníkem: 1.Odkud jsem? Narozen 20. října 1928 v Bratislavě, domovská obec (dokud existovaly) Brno, žiji v Praze. 2. Čím vším jsem byl? Horlivým přírodovědcem, který rád vnímal osudy lidstva. 3. Co se mi v životě asi nejvíc povedlo? To se špatně říká, ale připouštím, že to, že jsem uvedl do života ve světě i doma respektovanou kvantově chemickou sestavu, je mi milé. 4. Můj nejbližší velký úkol Několik rozpracovaných studií, snad malá knížka. |
