21.03.2005 00:51:58 StT
Rudolf LUKEŠ

(13. 4. 1897 Kralupy nad Vltavou -
17. 10. 1960 Praha)
Rudolf Lukeš se narodil v rodině venkovského kupce.
Během studií na reálce v Karlíně si oblíbil chemii.
Vzdělání si dále rozšiřoval doma ve své vlastní
laboratoři, ale naneštěstí vypukla 1. světová válka,
a tak musel rukovat. Vír válečných událostí ho zavál
na italskou frontu. Po válce se opět vrhl do studií a
v roce 1923 obhájil u profesora E. Votočka disertační
práci a poté u něj pracoval jako asistent. V roce 1933
byl jmenován docentem Přírodovědecké fakulty
Univerzity Karlovy. Jeden semestr působil v Curychu u švýcarského
laureáta Nobelovy ceny českého původu Lavoslava
Ruzicky, kde se zabýval chemií uhlovodíků diterpenů.
V roce 1937 byl jmenován mimořádným členem Královské
české společnosti nauk. Po penzionování profesora
Votočka vedl přednášky z organické chemie až do
uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939.
Během okupace pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní
výrobu v Praze ve Vysočanech a současně připravoval
učebnici organické chemie, kterou spolu s profesorem
Votočkem vydali po válce. Po osvobození se stal docent
Lukeš správcem Ústavu chemie obecné a anorganické. V
roce 1946 získal titul řádného profesora. Na Ústavu
organické chemie se intenzívně věnoval výzkumné i
pedagogické činnosti. V roce 1952 byl jmenován
akademikem. Je považován za zakladatele československé
organické chemie. Mezi jeho skvělé žáky patřili například
pozdější profesor Vladimír Bažant či Vladimir
Prelog, jugoslávsko-švýcarský chemik, který se stal
v roce 1975 spolu s Britem Johnem W. Cornforthem laureátem
Nobelovy ceny za chemii.
Dne 13. dubna 1897 se narodil profesor ing. dr. Rudolf
Lukeš, zakladatel české organické syntézy. Jeho otec
František studoval do kvinty gymnázium v Jičíně a v
Hradci Králové a byl vychován na faře svého strýce
v Úbislavicích, kde se zdokonaloval v latině. Po krátkém
působení v Praze jako úředník se František Lukeš přestěhoval
do Kralup nad Vltavou, kde si zařídil obchod s koloniálním
zbožím. Zde se narodil syn Rudolf a chodil zde až do
čtvrté třídy. Roku 1906 se Lukešovi s oběma syny
Janem (nar. 1885) a Rudolfem přestěhovali do Prahy. Zatímco
Jan studoval na lékařské fakultě a od r. 1910 byl
asistentem profesora Hlavy, Rudolf ze čtvrté třídy
obecné školy nastoupil na Karlínskou reálku. Ve svém
životopisu vzpomíná, že vše stačil pochytit při
vyučování, takže doma se učil jen dějepis a kromě
toho ještě s otcem latinu. Chemii vyučoval na karlínské
reálce bývalý asistent profesora Karla Peise Ing. Jan
Schelle, který předváděl krásné pokusy a vedl i
praktikum. O prázdninách mezi kvartou a kvintou Rudolf
studoval z Preisovy a Votočkovy Cvičebnice
anorganické chemie. Později se na plovárně seznámil
s Františkem Žákem, demonstrátorem pražské německé
univerzity, který Lukeše upozornil na některé německé
učebnice organické chemie. Ten pak z nich studoval v
Universitní knihovně a v septimě si dokonce pořídil
výpisky v rozsahu několika set stran. Profesor Lukeš
často vzpomínal na své experimentování doma, zvlášť
na bouřlivý průběh Skraupovy syntézy chinolinu, která
se ocitla na stropě prádelny, kde pokus prováděl. Po
maturitě s vyznamenáním (1914) byl zapsán na oboru
technické chemie Vysokého učení technického v Praze,
ale ve třetím semestru byl povolán do vojenské služby.
Na italské frontě ve volných chvílích studoval
organickou chemii, o čemž svědčí jeho pečlivě psaný
deník. Také se zdokonalil v italštině a později dokázal
deklamovat dlouhé pasáže z Dantovy Božské komedie.
Roku 1922 dokončil studia druhou státní zkouškou s
vyznamenáním. Již ve třetím ročníku studia
vstoupil do laboratoře profesora Emila Votočka, pod
jeho vedením vypracoval doktorskou disertaci Studie o
bromsubstituovaných aromatických hydrazinech a po
doktorátu (1923) byl ustanoven asistentem s povinnostmi
vést laboratoře studentů druhého ročníku. Ve školním
roce 1923-1924 byl doktor Lukeš pověřen přednášením
organické chemie pro Československou obec učitelskou.
Pod vedením profesora Votočka provedl doktor Lukeš ještě
studii o oxidaci alkoholických cukrů a o syntéze
monoalkylkyselin chitosaminového typu. Pak mu profesor
Votoček zadal práci na syntéze chlorjodmethanu se záměrem
použít této sloučeniny k přípravě Grignardova činidla
a tím zavádět chlormethylovou skupinu do molekul
aldehydických cukrů1. Profesor Ettel vzpomíná
na rok marného úsilí doktora Lukeše. Připravit větší
množství jodoformu, z něj redukcí dijodmethan a pak
chlorjodmethan, ale ten nakonec kýžené Grignardovo činidlo
neposkytl a vznikl jen ethylen. Podobně neúspěšný
byl pokus o Grignardovu reakci s esterem kyseliny
tetraacetylslizové, kdy zase vznikla nedělitelná směs
produktů. Po těchto neúspěších se doktor Lukeš
ponořil do literatury o Grignardových reakcích a brzy
získal tolik informací, že se mohl pustit do samostatného
výzkumu. Začal Grignardovou reakcí s dinitrilem
jantarové kyseliny, ale pro neúspěch přešel k N-methylsukcinimidu.
Tomu ovšem předcházely namáhavé preparace jantarové
kyseliny a methylaminu. Profesor Prelog2 vzpomíná,
že jantarovou kyselinu sám připravoval z ethylalkoholu
přes ethylen, ethylendibromid a dinitril jantarové
kyseliny. Omezené finanční dotace Votočkova pracoviště
byly většinou spotřebovány na jeho výzkum sacharidů,
takže doktor Lukeš si musel vypomáhat, jak se dalo.
Pro jednu zlatnickou firmu regeneroval zlato ze starých
rakouských minci a vyměňoval chemikálie (např.
methylamin) za ty, které potřeboval pro vlastní výzkum.
Po dvouletém pracovním úsilí mohl předložit
habilitační práci Studii o pyrrolonech3,
na jejím základě byl jmenován 10. 1. 1929 soukromým
docentem organické chemie.
- Po smrti profesora Josefa Schneidera (1931) vzešel
ze Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí
nad Labem, který usiloval o získáni českých
odborníků, požadavek obsadit osiřelou stolici
barvářského průmyslu1. Na toto místo
byl designován docent Lukeš, a proto měl být
poslán na zkušenou do zahraničí. Mezitím ale
vedení Spolku doporučilo spěšné vyřízení
záležitosti ve prospěch dr. Vladimíra Křepelky,
který řadu let pracoval v německém barvářském
průmyslu, byl zaměstnán v ústeckém závodě,
a proto se na Vysoké škole chemicko-technologického
inženýrství habilitoval a brzy byl jmenován
profesorem barvářství a technologie textilního
průmyslu.
- Mezi tím r. 1933 získal docent Lukeš i veniam
docendi organické chemie na Přírodovědecké
fakultě University Karlovy po prominutí
habilitačního kolokvia. Studie o působení
Grignardova činidla na N-methylsukcinimid zpřístupnily
1-methyl-5-alkyl-2-pyrrolony a z nich g-ketokyseliny,
jejichž redukcemi vznikají alkanové kyseliny.
Později byly studie reakcí Grignardových činidel
rozšířeny na N-methylglutarimid a laktamy. Zajímavým
důsledkem těchto prací byla publikace O nové
aplikaci Bredtova pravidla, kterou se
profesor Votoček jako vydavatel časopisu
Collection zpočátku zdráhal uveřejnit, jelikož
práce neměla experimentální část4.
Lukeš totiž shromáždil údaje z literatury,
kdy zahříváním cyklických aminokyselin
nevznikají bicyklické laktamy, které podobně
jako amidy by musely ve svých mesomerních
strukturních formách obsahovat dvojnou vazbu na
rozvětvení kruhů, tedy proti Bredtovu pravidlu.
Podobných příkladů bylo v pozdější
experimentální práci dodáno víc5.
Pokud by takové oxosloučeniny byly připraveny,
pak nemohou vykazovat chování amidů, ale spíše
aminoketonů. Roku 1965 prokázal H. Pracejus6,
že tomu tak skutečně je.
- V souvislosti s průzkumem reakcí Grignardova činidla
s amidy byl roku 1935 připraven první syntetický
alkaloid u nás N-methylkoniin7. Tak
se uskutečnil Lukešův dávný sen pracovat v
chemii alkaloidů; v tomto oboru bylo úspěšně
pokračováno až v padesátých letech v Lukešově
Laboratoři heterocyklických sloučenin ČSAV.
- Zimní semestr 1936-1937 strávil docent Lukeš v
laboratoři curyšské techniky, kde pod vedením
profesora Lavoslava Růžičky pracoval v chemii
diterpenů. Když byl r. 1938 profesor Votoček
poslán do výslužby, převzal docent Lukeš přednášky
z organické chemie; před tím už několik let
přednášel doporučený předmět Publikum z
organické chemie a stále vedl laboratoře.
- Po násilném uzavření českých vysokých škol
přijal docent Lukeš místo vedoucího Organické
laboratoře Spolku pro chemickou a hutní výrobu
v Praze Vysočanech v dnešní Podkovářské
ulici. Zde měl na starosti přípravu absolventů
středních škol a několika vysokoškoláků
pro jejich pozdější zařazení do organicky
profilovaných pracovišť budovaného rybitevského
závodu. Vedle elementárních organických
preparací zde byly prováděny i náročnější
operace, např. syntéza diethylesteru
acetondikarboxylové kyseliny. K tomu účelu
objednal docent Lukeš větší množství ledu a
dvě dvojice pracovníků prováděly rozklad
kyseliny citronové pomocí olea za důkladného
chlazení a míchání, načež kyselinu
acetondikarboxylovou bylo neprodleně nutno
podrobit esterifikaci. Takové preparace často překračovaly
dnešní představu laboratorního měřítka. Po
oxidaci směsi methylol-4-pikolinů manganistanem
bylo např. třeba odpařit 120 litrů vody na
improvizované vakuové odparce nebo připravit a
vakuově předestilovat kyanoctan ehylnatý ze 3
kg chloroctové kyseliny nebo více než 1 kg
bromoctanu ethylnatého. Destilaci produktu
uskutečnil pracovník s nasazenou protiplynovou
maskou, když všichni ostatní laboratoř
vyklidili. Absolvování Lukešova školení ve
vysočanské laboratoři bylo pro frekventanty
nezapomenutelným prožitkem9. Vedle
školení frekventantů laboratoře pokračoval
docent Lukeš ve studiích o Grignardových reakcích,
zahájil redukce kvartérních pyridiniových solí
pomocí kyseliny mravenčí a zabýval se pokusy
o využití furfuralu. Z tohoto období, kdy s
Lukešem spolupracoval dr. František Šorm, pochází
několik publikací a též patentů o
elektrolytické redukci hydrochelidonové
kyseliny. Kromě toho docent Lukeš zpracovával
literární údaje pro první díl učebnice
organické chemie, kterou sepsal s profesorem
Votočkem.
- Po skončení války se docent Lukeš vrátil na
vysokou školu a převzal vedení Ústavu
organické chemie. Mezi studenty, kterým
nenapodobitelným způsobem přednášel
organickou chemii, nalezl mnoho obdivovatelů. Právem
si zakládal na přednáškových experimentech,
z nichž příprava bezvodého kyanovodíku před
zraky studentů v posluchárně zanechala silný
dojem. Dopoledne trávil docent Lukeš, konečně
roku 1946 jmenovaný profesorem, přednášením,
zkoušením a dohledem nad rekonstrukčními
pracemi devastovaných dejvických laboratoří,
odpoledne v náhradních laboratořích v budově
Vysoké školy obchodní v Horské ulici, kde
pokračovala výzkumná činnost s několika
spolupracovníky11. Laboratoř studentů,
kterých se během okupace nahromadilo mnoho,
vedl v Horské ulici docent Otto Wichterle a kromě
toho přednášel v dejvické budově Publikum
z organické chemie, kdy s velikým
entusiasmem a ohlasem u posluchačů traktoval
elektronovou teorii organických reakcí. Když
konečně byly dejvické laboratoře zrekonstruovány,
mohla být na Ústavu organické chemie rozvinuta
vědecká činnost v plném rozsahu. K profesoru
Lukešovi se hlásilo nemálo spolupracovníků,
mezi nimi i několik frekventantů vysočanské
laboratoře. Pod Lukešovým vedením pokračovaly
studie o Grignardových reakcích s amidy,
redukce kvartérních pyridiniových solí pomocí
kyseliny mravenčí i problematika z chemie
furanu.
- Pro obrovský nával studentů bylo třeba vydat
studijní pomůcky. Pro výuku v laboratořích
to bylo praktikum12, pro přípravu ke
zkoušce byly vydány přednášky profesora Lukeše
ve formě skripta, jak je zaznamenali M. Kolínský
a S. Švastal. Později ve spolupráci s
asistenty P. Vaculíkem a J. Trojánkem byla vydána
šestidílná skripta. V posledním dílu skript
profesor Lukeš podal chemii alkaloidů originálním
způsobem na základě jejich biogeneze z
aminokyselin. Současně připravoval profesor
Lukeš s těmito spolupracovníky do tisku
podrobnou učebnici organické chemie, která však
v důsledku smrti profesora obsáhla jen dva
svazky. Neocenitelným kladem tohoto díla je, že
všechny faktické údaje jsou ověřeny v
literatuře a opatřeny odkazy.
- Zvlášť vřelý vztah měl profesor Lukeš k
chemii adamantanu. Ve vysočanské laboratoři často
vzpomínal okolnosti Landova objevu adamantanu v
r. 1932. Spolu s Prelogem tehdy studovali
stereochemii z Wittigovy monografie, kde je otištěna
struktura hexamethylentetraminu. Uvažovali, že
by mohl existovat podobný tricyklický systém s
úplným uhlíkatým skeletem C10H16.
Na základě této úvahy Lukeš navrhl Landovi
strukturu jeho uhlovodíku2. Později
Prelog provedl syntézu adamantanu a připomíná,
že už při objevu adamantanu Lukeš podal návrh
na první kroky syntézy. S profesorem Prelogem,
od r. 1957 vedoucím organických laboratoří
ETH v Curychu, udržoval profesor Lukeš přátelské
styky a profesor Prelog umožnil několika Lukešovým
spolupracovníkům návštěvu curyšského vzorně
vybaveného ústavu. Profesor Lukeš se soustředil
na azaadamantany a se spolupracovníky provedl
syntézy monoazaadamantanu15 a
triazaadamantanu16.
- Roku 1952 bylo pro profesora Lukeše jako
akademika ustaveno specializované pracoviště
Laboratoř heterocyklických sloučenin. Zde byla
úspěšně rozvíjena chemie monosacharidů a
hlavně alkaloidů. Šlo při tom o studium
konfigurace sedaminu, halostachinu, o absolutní
konfiguraci hygrinu a hygrolinu a o korektury
Hessovy práce o syntéze hygrinu. Je škoda, že
Lukešovi nebylo dopřáno dál rozvíjet jeho úvahy
o biogenezi alkaloidů, v několika ohledech
originální.
- Rok 1958 velmi nepříznivě zasáhl do života
Vysoké školy chemicko-technologické, když neúprosně
tvrdé politické prověrky měly za následek
nucené odchody řady pedagogů. Obě Lukešova
pracoviště byla zvlášť postižena odchodem
šesti pedagogů z katedry a dvou pracovníků z
Laboratoře heterocyklických sloučenin.
Profesor Lukeš tyto ztráty těžce nesl, ale přesto,
že jeho zdraví bylo otřeseno, stále přednášel
zcela zpaměti s vysokou jazykovou kulturou a
vedl vědeckou činnost obou svých pracovišť.
Seznam publikací nalezne zájemce v nekrolozích18,19.
- Profesor Lukeš měl ve zvyku většinu času trávit
v laboratořích mezi spolupracovníky a často
se snažil vypomoci při experimentování. Pro
každou rukodělnou činnost měl totiž mimořádné
nadání, v mladších letech se naučil velmi
dobře foukat sklo, takže nejednou dokázal
"usklít" potřebnou aparaturu. Všechny
aparatury musely vyhovovat nejen funkčně, ale i
esteticky, a konečný syntetický produkt bylo
nutno vkusně adjustovat. V opačném případě
profesor utrousil "to je jako byste servíroval
šampaňské v nočníku". Vůbec často
vtipně komentoval dění v laboratořích, ale třeba
i při zkouškách. Protože sám rád a mnoho
experimentálně pracoval, měl vřelý vztah k
chemikáliím. Pamatoval si původ i umístění
většiny chemikálií ve skladu, který měl
uspořádán podle Beilsteinova systému, takže
nepotřeboval žádný seznam. Po válce jeho ústav
převzal chemikálie z pražských německých
organických kateder, což umožnilo rychle zahájit
výuku v laboratořích v Horské ulici. Mezi převzatými
chemikáliemi byly i vzorky preparátů, mimo jiné
originální hydrazid isonikotinové kyseliny, připravený
r. 1912 Meyerem a Mallym21. Tento
preparát s podpisem Jos. Mally souhlasí co do
množství i kvality s údaji obou autorů. Stojí
za zmínku, že o mnoho let později byly zjištěny
antituberkulózní vlastnosti isonikotinhydrazidu.
- V obou Lukešových pracovištích bylo pravidlem
každou novou reakci opakovat, a to nejednou, aby
bylo jisté, že je reprodukovatelná. V tom se
projevoval jeden výrazný rys Lukešovy
obdivuhodné a obdivované osobnosti - serióznost.
Nikdy mu nešlo o laciné publikace, ale, jak říkával,
o hledání vědecké pravdy. Vzácnou vlastností
profesora Lukeše byla i jeho velkorysost, a
jakou umožňoval spolupracovníkům věnovat se
spisování monografií takže naše literatura
mohla být obohacena o více jak deset titulů
zabývajících se organickou chemií. Mimo
vysokou školu byl profesor Lukeš dlouholetým předsedou
Československé společnosti chemické, předsedou
Nomenklaturní komise pro organickou chemii a předsedou
ediční komise chemické sekce ČSAV.
- Profesor Lukeš, zakladatel české organické
syntézy, odešel od nedokončeného díla 17. října
1960, kdy ještě několik dní před smrtí přednášel
studentům o svých milovaných Grignardových
syntézách.