Lise Meitnerová

"Nejsem důležitá. proč se všichni na mne zaměřují?"

Lise Meitnerová, obecně méně známá, ale stejně významná vědecká pracovnice v oblasti jaderné fyziky jako druhá z hvězd na tomto poli Marie Curieová, se narodila ve Vídni 7. listopadu 1878 jako třetí z osmi dětí v židovské rodině úspěšného a prosperujícího právníka. Její rodiče kladli velký důraz na její vzdělání, Lise měla svého soukromého učitele. Již velmi brzy se u ní projevil zájem a nadání v oblasti fyziky a matematiky. Zaměřila se na tyto 2 předměty a to jí umožnilo udělat přijímací zkoušky na prestižní vídeňskou univerzitu. Mezi její učitele patřili takoví velikáni, jako například Ludwig Boltzman. Doktorát získala v roce 1906 jako jedna z prvních žen na této univerzitě. Po krátkém působení v univerzitním fyzikálním ústavu se roku 1907 s doktorátem v ruce vydala do Berlína aby studovala u Maxe Plancka. Z původně zamýšleného 1 roku se stalo více než 30 let. Důvodem k tomu bylo zejména to, že tam poznala chemika Otto Hahna. Oba badatelé si vhodně rozdělili svou práci, Hahn se zabýval chemickou stránkou radioaktivity, Meitnerová zase fyzikální. Pracují sice sami, bez asistentů a laborantů, ale už po roce se dostavují první úspěchy. Jejich dobrá reputace umožnila Emilu Fischerovi, jako přednostovi chemického ústavu, navrhnout Hahna vedoucím radiologického oddělení chemického ústavu v Berlíně nově založené Společnosti císaře Viléma pro podporu věd. Meitnerová šla samozřejmě s ním. Jejich spolupráci přeruší 1. světová válka. Z chemika Hahna se stane šikovatel, Meitnerová působí jako rentgenová sestra v rakousko-uherských polních lazaretech. Kuriozně – dokazujíc tak nesmyslnost války – na druhé straně fronty slouží rentgenoložka Marie Curieová… Na štěstí se Meitnerová může do ústavu vrátit ještě před koncem války, také Hahnovi bylo osudem dopřáno se po válce vrátit a tak oba mohli pokračovat v práci. A hned úspěšně, neboť už roku 1917 objevili nový chemický prvek, který v periodické soustavě zaujal 91. místo (protaktinium). Meitnerová se ve vědeckých kruzích stává hvězdou první velikosti, sám Einstein si ji dokonce cení více než její francouzskou kolegyni. Dostává pozvánky na přednášky o radioaktivitě a atomové fyzice z Londýna, Kodaně, Curychu i Říma. Avšak protože se na základě zákona z roku 1933 nemůže vykázat “čistě árijským původem”, bylo jí znemožněno vyučování na berlínské univerzitě. Naštěstí mohla pokračovat na práci v ústavu. Tehdy začal Fermi v Římě ostřelovat neutrony jeden prvek za druhým a když došel až k uranu s pořadovým číslem 92 a domnívá se, že za ním následují další prvky, “transurany”. Když v roce 1934 ohlašuje jeden takový prvek, rozdělí se badatelé na dvě skupiny, pro a proti. Hahn s Meitnerovou jej v tomto – jak se později ukázalo – chybném závěru podporují. Rok 1938 ji však přinesl jiné starosti. Začaly se totiž na ní vztahovat rasové zákony třetí říše a ona musela odejít od nedokončené práce, přes Hahnovy protesty a intervenci samotného Plancka přímo u Hitlera. Meitnerová tajně překračuje hranice s Holandskem a zamíří do Kodaně. Hahn pokračuje v ostřelování uranu a dochází k neuvěřitelnému výsledku. Ostřelováním nevzniká žádný transuran, ale něco o polovinu lehčí, co by patřilo někam do poloviny periodické tabulky. Píše o tom Meitnerové, která mezitím už pracuje ve Stockholmu. Meitnerová je v této době – Vánoce 1938 – v lázních v Göteborgu se svým synovcem Oskarem Robertem Frischem, fyzikem, který pracoval s Bohrem v Kodani. Obsah dopisu ji velmi překvapil. Ihned synovce seznamuje s obsahem dopisu. Spolu se synovcem začínají o celém procesu popisovaném Hahnem uvažovat a ujasňovat jeho podstatu. Tehdy společně poprvé mluví o “štěpení”. Následně pak vypracovali teorii uranových jader na 2 stejně těžké zlomky. Zjistili, že součet atomových hmotností obou vzniklých zlomků je menší, než atomová hmotnost původního uranu! A rozdíl – to je obrovské množství uvolněné energie. Hahnův objev a výklad Meitnerové byl pro ní tvůrčím vrcholem. Bylo jí tehdy 60 let. Je paradoxem, že i když Hahn a Meitnerová se na vysvětlení štěpení uranu podíleli společně, Nobelovu cenu za chemii v roce 1944 obdržel pouze Hahn. Skromná Meitnerová přišla zkrátka. Tuto chybu a nespravedlnost snad částečně napravila cena Fermiho, která, jí společně s ostatními, byla udělena v roce 1966. Po své osmdesátce se odstěhovala do Cambridge, kde také 27. října 1968 (3 měsíce po Hahnovi) umírá.