11.03.2006 07:53:31
ZÁPAS O STŘELBU BEZ DÝMU
Historie bezdýmého prachu

Pruský zpravodaj líčí boj u vesnice Dolní Lochov v bitvě u Jičína 29. 6. 1866, kdy rakouští myslivci kryli ústup rakousko-saských sborů, takto: 'Strašná palba pušek náš překvapila, jakmile jsme vyšli z vesnice. Velitel major z Ostenů padl. Důstojníci v čele - a zase šel prapor za víření bubnů vpřed. Nepřítele jsme jen cítili, poněvadž jsme pro kouř z prachu nemohli nic rozeznati. Stříleti nám bylo zakázáno, mysleli jsme, že naši střelci jsou před námi. Střelba nepřátelská stále rostla. Každým okamžikem jsme zaslechli výkřik nebo jsme viděli kamaráda bez hlesu klesnouti.' Ve válce prusko-francouzské 1870-1871 hustý kouř prozrazoval posice mitrailleus a byl příčinou jejich umlčení pruským dělostřelectvem. Roku 1882 překazil anglickému loďstvu ostřelování Alexandrie dým vlastních lodních děl.

Francouzský chemik a matematik Guillaume Le Blond (1704-1781) - autor pojednání o ledku v slavné Encyklopédii (Paris 1751-1772) pokoušel se od roku 1756 v laboratoři prachárny v Essonnes sestavit střelný pach bez síry. Neměl sice úspěch, ale ukázal cestu dalším. Prach bez síry se těžko zrnil, pomalu se vzněcoval a hořel. V pokusech Le Blondových pokračoval Claude Louis Berthollet (1748-1822) za podpory svého učitele Antoine Laurenta Lavoisiera (1743-1794). Použil k výrobě střelného prachu bez síry chlorečnan draselný, který objevil roku 1786. Dne 27. 10. 1788 byla směs uhlí s chlorečnanem draselným nasypána pod tlouky stoup. Práci přihlíželi oba vědci Berthollet i Lavoisier. Právě když se vzdálili na přesnídávku, výbuch změnil essonneskou prachárnu v hromadu trosek - směs chlorečnanu draselného se snadno zápalnými látkami nárazem exploduje. Laboratoř již obnovena nebyla, pokusy ustaly. Vojenská správa neměla o nebezpečný prach zájem. Zdálo se, že se vojáci dýmu na bojištích nikdy nezbaví.

Když německý chemik a lékař Johann Rudolf Glauber (1603-1668) vyrobil působením kyseliny dusičné na vlnu za přísady potaše (uhličitanu draselného) roztok, který nazval tinctura nitri Glauberi, aby jím léčil své pacienty - předepisoval jim ho pro pocení (Pharmacopoea spagyrica 1654) - netušil, že obsahuje nebezpečnou výbušinu - pikran draselný. Něco o tom věděl autor pojednání o střelném prachu v Zedlerově Universal-Lexicon aller Nissenschaften und Künste (1731-1750). Upozorňuje, že prášek z jeleních parohů se rozpouští v kyselině dusičné. Odpařením se získá látka přehřátím explodující. Radí zvědavému experimentatoru k opatrnosti, aby nenadělal škod a sám sobě neublížil. Roku 1771 získal anglický chemik Peter Voulfe (1727-1803), který se zajímal o nová barviva, působením kyseliny dusičné na indigo žlutou barvu hodící se k barvení textilií. Jean Joseph Welter dospěl k témuž cíli roku 1795 působením kyseliny dusičné na hedvábí. Profesor organické chemie na Sorbonně Jean Baptiste Dumas (1800-1884) nazval tuto 'Welterovu hořčinu' kyselinou pikrovou (řecky hořký - pikros). Od roku 1842 se vyráběla pro barvíře podle receptu Auguste Laurenta (1808-1853) působením kyseliny dusičné na fenol. Že jsou její soli - pikrany - k nárazu a tření citlivé a prudce vybuchují, poznal již Welter.

Poněvadž kyselina pikrová se slučuje s některými kovy na nebezpečné soli, hledala se výbušina, která by neměla tuto nevítanou vlastnost, dala by se však lehce tavit, dobře vyplňovala duté střely, byla netečná vůči nešetrnému zacházení a explodovala teprve po silné iniciaci. Tyto podmínky splňovala roku 1863 J. Wilbrandem objevená a roku 1880 Paulem Heppem v čisté formě nitrací toluenu vyrobená další explosivní nitrolátka trinitrotoluen (Tritol, TNT). Také trinitrotoluen nalezl použití při výrobě bezdýmného prachu. Chemik prachárny v Reichensteinu Herrmann Güttler sestavil svůj plastomenit, svého času v Německu velmi oblíbený lovecký prach z 68 d. nitrocelulosy, 13 d. trinitrotoluenu, 6 d. dinitrotoluenu a 13 d. dusičnanu barnatého. Chválenou předností byla necitlivost vůči změnám temperatury, vlhkosti, dobrý balistický výkon (R. Wille: Plastomenit, Berlin 1897).

To čekalo na dalšího významného chemika. Profesor na universitě v Basileji Christian Friedrich Schönbein (1799-1868) se zabýval studiem kyslíku. Roku 1839 odkryl podstatu ozonu (Ueber die Erzeugung des Ozons 1844). Když studoval jeho působení na různé organické látky a porovnával jeho mocné oxydační účinky s působením kyseliny dusičné, učinil objev nesmírného významu. 27. května 1846 předvedl basilejské Přírodovědecké společnosti bavlnu vzhledem se nelišící od přírodní, která však pod úderem kladiva explodovala, při zapálení prudce beze zbytku a dýmu shořela a nabita do ručnice vykázala značné zvýšení průbojnosti a dostřelu oproti stejné dávce dýmného prachu. Schönbein pomýšlel ihned na možnost nahraditi touto 'střelnou bavlnou' dýmný prach. Obchodní využití vynálezu svěřil svému příteli, basilejskému bankéři Emanuelu Passavantu-Bachofenovi. A již se hlásili zájemci. Francie, Anglie, car Mikuláš I. (1825-1855) zval Schönbeina do Ruska.

Zatím co Schönbein uvažoval o nejvýhodnějším prodeji výrobního tajemství, přihlásil se mu počátkem srpna 1846 frankfurtský chemik, profesor Rudolf Christian Böttger (1806-1881) se zprávou, že neodvisle od něj učinil tentýž objev. Böttger byl autorem celé řady významných vynálezů: švédských zápalek, stříbření a platinování skla, úsporných způsobů výroby thalia, caesia, india i nových analytických postupů. Schönbeinovi nezbylo nic jiného, než se s Böttgerem spojit. Oba pak nabídli společně vynález Německému spolku (1815-1866) za 100 000 tolarů, zároveň uvažovali i o prodeji anglické vládě. Během jednání byli sotva příjemně překvapeni článkem, který uveřejnil v říjnu 1846 v časopise Hannoversche Zeitung profesor chemie na Zemědělském ústavu v Brunšviku Friedrich Julius Otto (1809-1980). V něm tvrdil, že také on, vycházeje ze studia pokusů Pelouzeových, vyrobil zcela samostatně a úplně neodvisle od Schönbeina i Böttgera střelnou bavlnu. Uveřejnil výrobní postup a prohlásil, že se nesrovnává s jeho vkusem, aby svůj zajímavý vynález, jehož důsledky se pro tu chvíli nedají dohlédnout, patentoval nebo prodával. Dává ho tedy zároveň Německu, Francii, Anglii, Rusku, Americe a celému světu k dispozici. Doufá, že mu páni suveréni a vlády států sami poskytnou nějakou odměnu. Veřejnost byla překvapena jednoduchostí výroby nové výbušiny. Stačí jen přelíti bavlnu koncentrovanou kyselinou dusičnou, nitrovanou bavlnu vyprat, usušit a je možno jí střílet z ručnic i děl. Článek Ottův skutečně otřásl posicí obou vynálezců. Jen stěží se jim podařilo prodat vynález Rakousku za 30 000 zlatých. Schönbein dostal dvě třetiny, Böttger zbytek. Profesor Otto, kterého oba kolegové ignorovali, nedostal nic.

Rakousko koupilo vynález střelné bavlny s velkou slevou, poněvadž se nedalo popřít, a to bylo také zdůrazněno komisí Německého spolku, který nabídnutý vynález důkladně zkoumal, že střelná bavlna měla mnoho nepříjemných vad: snadno se rozkládá, příliš prudce hoří, vyvíjí vysoké teplo poškozující hlavně, rozežírá kovy, časem sama od sebe vybuchuje. - Proto se 'pro válečné použití nehodí'. Skutečně se brzy přihodilo několik neštěstí. Tak se zhatilo jednání vynálezců s anglickou vládou, když při pokusech vyletěla továrna ve Favershamu do vzduchu. V roce 1847 následovaly velké explose ve francouzských prachárnách Le Bouchet a Vincennes.

Jednoduchá výroba nové výbušiny překvapovala zájemce. Nebylo k ní třeba složitých a nákladných strojních zařízení jako k výrobě dýmného prachu, stačilo několik kameninových nádob a kádí. Není proto divu, že se její výrobou zabýval kde kdo. Důsledky nedostatku chemických znalostí se brzy dostavily - neštěstí byla na denním pořádku. Proto již 9. ledna 1847 zvláštní 'Oznámení cís. král. Českého zemského gubernium v Praze' před hrozícím nebezpečím varuje kostrbatými slovy i slohem:

'Znětná aneb střelná bavlna jest připravenina příliš nebezpečná, mohoucí býti příčinou nesčíslných zlomyslných aneb neprozřetelných, avšak časem velmi smutných nenáležitostí, než aby se správa zemská povolána necítila vydati nařízení, jakýmž by se nebezpečenstvím tudy hrozícím možně předešlo. C. k. spojená dvorská vysoká kancelář uzavřela tedy podle seslaného dvorského dekretu ode dne 28. m. m. čísl. 43157 za trvajících znamenitých ohledů policejních naříditi zápověď prodeje znětné aneb střelné bavlny, až do vydání jistých pravidel o zhotovení a snad i prodeji tohoto výrobku.

Ředitel Polytechnického institutu v Karlsruhe Jakob Ferdinand Redtenbacher (1809-1865) a Anton Schrötter von Kristelli (1802-1875), profesor na Polytechniku ve Vídni, podali příznivý posudek 'Podle návrhu Lenkova připravená střelná bavlna netrpí změny ani delším skladováním a to i za podmínek, jimiž by se černý prach stal zcela nepotřebným. Samovznícení není se obávati.' Rakousko si pak založilo roku 1853 továrnu na střelnou bavlnu vyráběnou podle návodu Lenkova - K. K. Schiessvollfabrik in Hirtenberg. Roku 1855 měla rakouská armáda již pět baterií rýhovaných bronzových děl-předovek postavených podle Lenkových návrhů pro střelnou bavlnu. Tedy v době, kdy jinde, v Anglii, Francii, Německu, byla výroba střelné bavlny pro nebezpečí výbuchů rušena. Až 30. 6. 1862 explose zničila továrnu v Hirtenbergu, po obnovení následovaly ještě dvě, aniž se příčina zjistila. Když pak 10. 10. 1865 vyletělo do vzduchu skladiště u Wiener Neustadt, byla výroba i v Rakousku zastavena. Roku 1866 táhlo Rakousko do války sice s výborným tehdy moderním dělostřeleckým materiálem, nesporně předčícím pruský tvořený téměř vesměs hladkými předovkami, ale se starým dýmným prachem.

Zájem o moderní nitrolátky však neuhasl ani po nezdarech v Rakousku. Poněvadž nedůvěra k bavlně trvala, sáhl roku 1864 pruský dělostřelecký setník Eduard Schultze, technik prachárny ve Spandau, k jinému druhu celulosy - dřevu. Z tenkých plátků vyrážel pravidelná zrnka. Tato vyvařil ve zředěném roztoku sody, rozpařil parou, promyl, usušil, vybělil a pak nitroval. Po důkladném vyprání impregnoval zrnka roztokem dusičnanu draselného. Ačkoliv o svém prachu a jeho vlastnostech napsal obšírnou brožuru Das neue chemische Schiespulver (Berlin, 1865), nedočkal se doma uznání a úspěchu. Ani stát, ani lovecké kruhy neměly o nový bezdýmný prach zájem. Továrničku, kterou si zařídil v Potsdamu, musel zavřít. Proto v roce 1868 odešel do Anglie, kde nalezl porozumění. K výrobě 'dřevěného prachu' byla založena Schultze Gun-Powder Co. s továrnou v Eyeworth Lodge u Lyndhurstu (Hampshire). Ředitel Grifith pak zdokonalil tento prach v době, kdy se zaváděly nové výrobní metody a recepty, takže v poněkud změněném složení (dřevěná nitrocelulosa želatinovaná ve směsi éteru a alkoholu s přísadou kafru preparovaná dusičnanem draselným) se stal oblíbeným střelným prachem anglických lovců jako Schultze Gun Powder. Schultze sám neměl na další vývoj tohoto prachu vliv. V roce 1870 se vrátil do vlasti, aby se zúčastnil války s Francií. Po válce se jako major stal ředitelem pracháren v Neisse, Hanau a Metách. Roku 1880 opustil v hodnosti plukovníka vojenskou službu a věnoval se zakládání továren na bezdýmný prach v Belgii (Caulille, Poudrerie Royale de Wetteren, Coopal & Co. S. A.), v Německu od roku 1883 v Hetzbachu (Odenwald) a v Ludwigshafenu a. H. (Voltz, Lichtenberger & Co.). Zde vyráběný 'dřevěný prach' se však opět neujal, továrny přešly k výrobě bezdýmného prachu ze střelné bavlny. Neuspěla s ním ani Volkmannova továrna v Narcheggu (collodin) v Rakousku.

Úspěch Schultzeova prachu podnítil Angličany k dalším pokusům. Měli již k disposici svědomité studie pozdějšího presidenta Commitee on Explosives sira Frederica Augusta Abela (1827-1902). Ten několikaletými zkouškami zjistil, že příčinou rozkladů a samovznícení nitrocelulosy jsou zbytky nitračních kyselin, které pronikly do buněk celulosy a pouhým praním se nedaly odstranit. Zavedl proto rozemílání nitrocelulosy v papírenských holandrech na kaši, její vyváření ve vodě s přísadou sody, praní a odstředění před dalším zpracováním. Tento jeho výrobní postup z roku 1866 se skutečně osvědčil a umožnil přechovávat zásoby nitrocelulosy neomezenou dobu. V podstatě se zachovává podnes.

Walter F. Reid roku 1868 rozemletou střelnou bavlnu otáčením v sudech utvářel v drobná kulatá zrnka, jejich povrch utvrzoval navlhčením směsí éteru a alkoholu. Tento prach byl firmou Explosiv Company of Stowmarket zdokonalen přidáním kafru a organických barviv (aurin, chrysanilin) na druhý oblíbený anglický bezdýmný prach 'E. C. Powder'.

V Rakousku vyráběl bez zvláštního úspěchu bezdýmný prach nitrováním škrobu (nitroamylum) metalurg Franz von Uchatius (1811-1881) - pyroxam.

V čele vývoje evropské střelné zbraně v 19. století šla nesporně Francie. Co slavných jmen francouzských zbrojířů prošlo i stránkami našeho listu: Débourbert, Bérenger, Flobert, Lefaucheux, Delvigne, Thouvenin, Minié, Chassepot, Gras. V roce 1886 znovu nepříjemně překvapila své evropské rivaly. Toho roku přezbrojuje svou armádu opakovačkou s trubicovým zásobníkem pod hlavní konstruovanou profesorem proslulého důstojnického učiliště v Saint Cyr plukovníkem Nicolasem Lebelem (1838-1891) označovanou úředně jako 'funil normal M 86/. Pozornost budila neobvykle malá ráže 8 mm, důmyslná konstrukce plášťové střely a především neznámý druh bezdýmného prachu, který dodával střele dosud nedosaženou počáteční rychlost 610 m/vt. Byl to slavný 'Poudre B' později označovaný jako 'BF' nebo podle ručnice 'Lebelův prach', ač vynálezcem je ředitel ústavu Laboratoire central des poudres et salpetres, balistik ing. Paul Marie Bugéne Vieille (1854-1934). Složení se přirozeně dlouho neutajilo. Nejdříve ho odhalili v Německu, kde byly nápadné velké objednávky etyléteru docházející z Francie. Jednalo se o nitrocelulosu želatinovanou ve směsi éteru a alkoholu s přísadou kyseliny pikrové a pak zrněnou. Teprve v poplachu kolem Lebelovy opakovačky si Němci vzpomněli, že již v roce 1884 nabízel vojenské správě svůj nitrocelulosový prach, později označovaný jako 'R. C. P.' ředitel továren v Rottweilu Max Duttenhofer.

Ing. Vieilleovi se tedy podařilo zkrotit želatinováním nitrocelulosu, vyrobit z ní spolehlivý a bezpečný bezdýmný prach, který Francii sloužil řadu desetiletí a stal se vzorem výrobě v dalších státech. Vývoj bezdýmného prachu jím však ukončen nebyl. Než budeme pokračovat v dalším výkladu, musíme se vrátit půl století zpět.

Profesor T. J. Pelouze, znamenitý učitel, vychoval ve své laboratoři mnoho dobrých chemiků. Jeden z nich, jeho asistent, Ital Ascanio Sobrero (1812-1888) se po návratu do vlasti stal profesorem chemie v Turině. Když pokračoval v pokusech svého učitele, poznal roku 1846, že glycerin se mění působením kyseliny dusičné na velmi výbušnou látku citlivou vůči nárazu. Nazval svůj vynález pyroglycerin.

Poněvadž glycerin vzniká při zmýdelňování tuků, zajímá nás jistě zpráva německého sanskrtisty Gustava Salomona Opperta, dlouholetého profesora Presidency College v Madrasu, který ve spise On the Weapons, Army, Organisation and Political Maxims of the Ancient Hindus (1880) se zmiňuje o explosivním oleji vyráběném z tuku krokodýlů. Němečtí autoři soudí, že v Indii - zemi, kde se dobýval od pradávna ledek a kde tedy byla kyselina dusičná jistě kastě učenců známá, se podařilo již dávno vyrobit tuto výbušnou látku, jejíž výroba je přece velmi jednoduchá a snadná.

Pyroglycerin zahřátím i úderem prudce explodoval. Vybuchla však jen přímo zasažená část, vůči normální zápalnici se choval netečně. Nedal se tedy jako výbušina prakticky použíti, byl degradován a sloužil pak dlouho ve velmi zředěných alkoholických roztocích pod názvem glonoin jako lék proti bolestem hlavy.

Teprve roku 1863 se začal pyroglycerinem znovu zabývat švédský chemik a průmyslník ing. Alfred Nobel (1803-1896). Když se mu podařilo přivésti k výbuchu neomezené množství této látky vhodně konstruovanou rozbuškou, mohl navrhnouti užívání nitroglycerinu, jak pyroglycerin přezval, jako trhaviny. S podporou francouzského kapitálu - císař Napoleon III. (1852-1870) mu sám poskytl 100 000 franků - vybudoval továrnu v Heleneborgu u Stockholmu a začal vyrábět 'trhací olej' ve velkém. Značný odbyt nacházel zejména v Americe pro stavby tunelů a průplavů. S rozšířením výroby se začaly opakovat potíže známé z výroby střelné bavlny. Továrny na výrobu nitroglycerinu létaly do vzduchu jedna za druhou, lodě se zásilkami mizely beze stopy, výbuchy nákladů ničily zařízení přístavů. Pod dojmem ničivých explosí ve Stockholmu, Hamburgu, Aspinwalu, San Francisku, Quenastu a j. se v roce 1866 šířila nálada pro zákaz výroby nitroglycerinu ve všech státech. Právě toho roku učinil Nobel, který pro explose musel často měnit místo výroby - byl stíhán i zatykači - nový vynález. Po řadě pokusů s různými pórovitými látkami zjistil, že dobrá, čistá, vyžíhaná infusoriová hlinka vsákne až 82 % nitroglycerinu. Tato hmota, přidá-li se něco klacinované sody k neutralisaci zbytků kyselin, je stálá, dá se plnit do patron, které usnadňují zacházení. Doprava v bednách je bezpečná, měkká masa snáší i silné nárazy. V Evropě se tato látka označovala podle patentu jako dynamit, v Americe vyjádřili obdiv k síle nové výbušiny názvem Giant Powder.

Pro nás, milovníky dějin palných zbraní, má dynamit, tato typická trhavina, význam zcela nepatrný. Užívalo se ho k plnění střel pneumatických děl. S pokusy počali roku 1884 v Ohiu dělostřelečtí důstojníci Mefford a Zalinski. Roku 1896 byla pneumatická děla ráže 20 a 38 cm vyrobená ve slévárně West Point v Goldspringu podle plánů mj. Birneye a mj. Mac Nuta postavena v pevnostech Hancoc a Sandy Hook k obraně newyorkského přístavu. Náboje tvaru torpéda s vrtulemi jako stabilisatory o váze až 600 kg byly vrhány vzduchem pod tlakem 70 atm. na vzdálenost do 6000 m. Tato děla vzbudila zprvu velkou pozornost. Počáteční zájem však rychle opadl. Podle referátu B. Brandejse ve sborníku Věda a práce (F. Šimáček, Praha) byla počátkem června 1903 prodána do starého železa.

Dynamit sám ing. Nobela trvale neuspokojil. Uvědomoval si, že je v něm značné procento netečného balastu sloužícího jen jako reservoir na nitroglycerin. Hledal proto nějakou výbušinu, která by nahradila infusoriovou hlinku a zvýšila tak výkonnost dynamitových náloží. Po řadě pokusů upoutala jeho pozornost střelná bavlna.

Co se s bavlnou, respektive celulosou po jejím ponoření do nitrační směsi koncentrovaných kyselin dusičné a sírové vlastně děje, snažila se vysvětlit celá řada vědeckých pracovníků. Nalézáme mezi nimi i jméno největšího chemika 19. století profesora university v Petrohradě Dimitrije Ivanoviče Mendělejeva (1834-1907), autora nejen slavné periodické soustavy prvků (1869), ale i řady moderních výbušin, především bezdýmného 'pyrokolodiového' prachu vyráběného továrnami v Ochtě a Kazani jak pro ručnice, tak i pro děla. Věc je složitá. Nás však zajímá jen to, že se průběhem nitrace podle stupně koncentrace nitrační směsi a doby působení zvětšuje procento dusíku v produktu, tím roste výbušnost látky a klesá její rozpustnost. Podle obsahu dusíku rozeznáváme dva druhy nitrocelulosy vhodné pro výrobu střelného prachu. Vysoká o obsahu cca 13% dusíku - dělová bavlna a nižší o obsahu cca 12% dusíku - kolodiová pušková bavlna. Nižší - kolodiová se rozpouští v nitroglycerinu, ve směsi 2 d. éteru a 1 d. alkoholu. Vysoká se v těchto látkách nerozpouští. Zato nitrocelulosa všech stupňů nitrace se rozpouští v acetonu, ve kterém se rovněž rozpouští nitroglycerin. Obě tyto výbušiny mohou být tedy pomocí acetonu spojeny v homogenní masu. Tato skutečnost je pro výrobu bezdýmného střelného prachu nesmírně důležitá.

Ing. Nobel se zabýval především kolodiovou bavlnou. Mletou mísil za přiměřeného tepla s nitroglycerinem. Dostal tak želatinovou hmotu. Roku 1875 si dal tuto 'trhací želatinu' patentovat. Měl s ní velký úspěch. Jeho továrny jí nahrazovaly starý dynamit. V Bratislavě mísili 86 d. nitroglycerinu a 7 d. kolodiové bavlny. Po přidání 4 d. kafru získali látku tak znecitlivěnou, že ji bylo možno přivésti k výbuchu jen zesílenou rozbuškou. Tato kafrovaná želatina se proto hodila výborně k plnění dutých střel. Zkušenosti s trhací želatinou vedly Nobela k sestavení nitroglycerinového střelného prachu ballistitu (1889). Původně se skládal z rovných dílů kolodiové NC a nitroglycerinu s přísadou 1% difenylaminu nebo anilinu.

Nám již známý anglický chemik sir F. A. Abel se původně rovněž zabýval myšlenkou zlepšení dynamitu. Na rozdíl od Nobela nechal vsakovat roku 1867 nitroglycerin do rozemleté vysoké NC - bavlněný dynamit - glyoxylin. Když roku 1889 ve spolupráci s profesorem university v Cambridge Jamesem Dewarem (1842-1923) spojil tyto látky acetonem, dostal podklad k svému bezdýmnému prachu. Lisoval ho původně ze směni 58 % NG, 37 % NC a 5 % vaseliny do vláken - anglický armádní prach cordite (cord - šňůra). Tak byl v podstatě vývoj bezdýmného prachu ukončen.

Rozeznáváme tedy dvě hlavní skupiny: prachy nitrocelulosové a nitroglycerinové. Tyto se pak dělí na balistity čili prachy Nobelovy (NG + kolodiová NC) a kordity - prachy Abelovy (NG + vysoká NC s obsahem 12,8 - 13,3 dusíku).

V devadesátých letech 19. století následují všechny státy příkladu Francie, která zůstává věrnou nitrocelulosovému prachu Vieilleovu, zmenšují ráže svých ručnic a zavádí všeobecně bezdýmný střelný prach. Přednost se dává prachům nitrocelulosovým (větší stálost, nižší výbuchová teplota a agresivita). Nitroglycerinovým se vytýkalo těkání nitroglycerinu a tím snižování výkonu nábojů. Když Itálie koupila Nobelův balistit, ukázalo se hned při prvních zkouškách, že v prachu uloženém při 40 0C, tedy teplotě v Itálii nikterak vzácné, se sníží obsah nitroglycerinu po šesti měsících o 12 %, po 42 týdnech o 16 %. Proto Itálie zavedla v roce 1894 solenit plk. Bazzicheliho, ředitele prachárny ve Fontana Liri se sníženým obsahem nitroglycerinu (33 % NG, 66 % NC, 1 % vaseliny). Angličané sváděli své neúspěchy v boerských válkách 1899-1901 na rozklad corditu africkým vedrem (Boerové užívali pro své ručnice Mauser M 1896 náboje plněné nitrocelulosovým prachem). Na základě těchto zkušeností snížili pak Angličané po příkladu Italů obsah nitroglycerinu a zavedli Cordite ND (30 % NG, 65 % NC, 5 % vaseliny). Těkavost nitroglycerinu se tímto postupem sice nevyloučí, ale pro vyšší procento NC není pokles výkonu prachu tak patrný.

Po ukončení přezbrojení malorážovými opakovačkami přijala většina států nitrocelulosový prach, nitroglycerinový pouze Anglie pro opakovačky Lee Enfield M 1895 a M 1903 ráže 7,7 mm, USA pro Springfield M 1903 7,62 mm, Itálie pro Mannlicher-Carcano M 1891 6,5 mm, Norsko pro Krag-Jörgensen M 1894 6,5 mm. Rumunsko pro Mannlicher M 1893 zavedlo původně nitroglycerinový prach fulgurit, přešlo však také na NC-prach (G. Wrzodek: Die Entwicklung der Handfeuerwaffen, Leipzig 1908). Nitroglycerinové prachy pro svůj vyšší výkon se užívají v dělostřeleckém střelivu. Pro dlouhé hlavně kordity (kanony, lodní děla), pro krátké brizantnější balistity (houfnice, moždíře).

Pro chemiky znamenalo poslední desetiletí minulého století dobu konjunktury. Změnil se poměr součástí střelného prachu, přidaly se různé přísady a již zde byl nový vynález. Vynořovala se nová a nová jména jako cannonit, moddit, rifleit, forcit, axit aj., aby za čas zapadla. Jen anglický amberit (Curtis Harvey - 77 d. NC, 11 d. dusičnanu barnatého, 1 d. parafinu) a americký indurit (P. C. Munroe - 98 d. NC, 2 d. nitrobenzol) se udržely na trhu. Nitrovalo se kde co. Papír, sláma, juta, slad, mláto, rákosí, suché listí, svatojánský chléb, manioka, sítiny, kokosová moučka, koudel. Tyto vynálezy měly jepičí trvání, přece však byly zajímavé. Potvrzují to, co říká Karel Čapek v Krakatitu ústy chemika Prokopa... všechno je výbušina, když se to vezme pořádně do ruky. Po těch všech pokusech nakonec výroba nitrocelulosy zůstala při bavlněných odpadcích textilní výroby. Můžeme proto právem užívat původního názvu - střelná bavlna. Poměry součástí bezdýmného prachu se stále mění. Uvádím proto jen původní recepty, jak jsem je zjistil ze současných pramenů. Sledování vývoje až po dnešní dobu by přesahovalo rámec tohoto časopisu a sotva by čtenáře zajímalo. Dodáme jen, že doba obou světových válek přinesla zavedení výroby z celulosy získávané zpracováním dřeva.

Dnes již nestačí k výrobě bezdýmného prachu kameninové hrnce. Postupuje se zhruba takto: Rozemletá nitrocelulosa se vnese do hnětacího stroje, ve kterém se želatinuje - přelije se vhodným rozpustidlem podle druhu prachu, který se má vyrábět, tedy nitroglycerinem, acetonem, eteralkoholem a prohněte se na homogenní masu. K ní se přidají ke zvýšení chemické stálosti neutralisací případných stop kyselin stabilisatory (difenylamin, mletá křída, kysličník hořečnatý), k snížení výbuchové teploty chladidla (vinný kámen, dikyandiamid, ferrokyanid draselný), k omezení viditelnosti hlavňového výšlehu antiluery (soli draselné a amonné), ke zpomalení spalné rychlosti při výrobě progresivních prachů kulovnicových flegmatisatory (vaselina, pryskyřice, centrality), naopak pro zvýšení brisance při výrobě ofenzivních prachů brokovnicových okysličovadla, např. dusičnan barnatý. Dokonale prohnětená směs se válcuje na tenké listy, které se řežou na lístečky, krychle a zrna, nebo se lisy protlačuje matricemi do pásků, vláken, trubic jako se dělají spaghetti a maccaroni, jak říká Oscar Guttmann. Z nich se pak odkrajují válečky, trubice, kotoučky a kroužky. Lístkový prach se zpravidla grafituje, aby se upravila brisance a vyloučila elektricita ztěžující plnění nábojnic. Nitroglycerinové prachy se negrafitují, mají tedy původní barvu prachové masy žlutou nebo hnědou. Některé lovecké prachy se barví pro rozlišení od konkurenčních výrobků - růžový amberit, zelený Emorald Powder (Coopal & Co.) aj. Pro dělostřelecké střelivo se bezdýmný prach různě tvaruje převážně do trubic dělených pak podle délky nábojnic. Po usušení je prach hotov. To, co jsme zde uvedli, je jen schéma výroby, která byla propracována dokonale významnými techniky a chemiky, autory důkladných technologií, jako byli zejména Pierre M. Barthelot (1827-1907), Oscar Guttmann (1855-1909), o kterých se podrobně zmiňuji v pojednání Tajemství prvního výstřelu (St. R. 1973), dále F. A. Abel (Gun-Cotton 1866, Researches on Explosives 1875), L. Gody: Traité théorique et pratique des matiéres explosives (Namur 1917) aj. K nim se řadí i profesor technologie látek výbušných a trhací techniky na Českém vysokém učení technickém v Praze RTDr. ing. Cyril Krauz (1880-1942), autor cenných pojednání (Průmysl látek výbušných, Praha 1923, O výrobě látek výbušných, 1926, O bezdýmném prachu, 1926) i úsporných výrobních postupů.

V čele výroby bezdýmných prachů loveckých stála Anglie. Zde bylo vybudováno významné středisko v Stowmarketu. Tamní Safety Gun Cotton Factory se stala počátkem tohoto století největším podnikem světa zabývajícím se výrobou nitrocelulosy, Explosiv Company of Stowmarket významným výrobcem bezdýmného prachu. Dále se touto výrobou zabývaly londýnské firmy Schultze Gun-Powder Co. Ltd, E. C. Powder Company Ltd., Nobels Explosives Co. Ltd., Curtis's & Harvey Ltd., později spojené v koncern Imperial Chemical Industries Ltd. London.

V Německu vzniklo několik středisek: Hasloch a. M. (Pulverfabrik Hasloch a. M. GmbH), Rottweil (Vereinigte Köln-Rottweiler Pulverfabriken A. C. Berlin), Walsrode (Wollf & Co Pulver- u. Sprengstoff-Fabrik), Troisdorf, dodávající od počátku století výborné lovecké bezdýmné prachy, s nimiž starý dýmný prach nemohl konkurovat. Dokladem jejich obliby je i skutečnost, že v roce 1920 zanikla od roku 1550 trvající firma Cramer & Buchholz, Pulverfabriken GmbH Hannover, zabývající se v továrnách v Rönsahlu (Westfálsko) a Rübelandu (Harz) výrobou loveckého dýmného prachu.

Ve Spojených státech amerických, kde vedle kvalitních zbraní obíhala spousta chatrného braku, se ofensivní bezdýmný prach prosazoval z důvodů praktických i tradičních pomalu. O vývoj se zasloužila firma F. C. a P. S. Du Pont, Wilmington. Na počátku století zde byl již významný koncern U. S. Smokeless Powder Co. vyrábějící bezdýmné prachy různých typů.

Belgická Société anonyme des poudres et dynamites, Arendonc-Tournout zavedla lovecký bezdýmný prach vyráběný ze slaměné nitrocelulosy (Poudre Lanfrey a basse de paille). Francie, která zaujímá v dějinách bezdýmného prachu čestné místo, ve výrobě bezdýmných prachů loveckých zaostávala. Výroba střelného prachu byla zde státním monopolem. Lovci se museli spokojit s tím, co stát dal na trh. Proto teprve šest let po zavedení bezdýmného prachu v armádě 1. 7. 1892 se v obchodě objevily tři typy loveckého a sportovního prachu, podle soudobých zpráv nevalné jakosti.

Obdobná situace byla v Rakousku-Uhersku, kde státní monopol dal do obchodu až roku 1897 dva druhy bezdýmného prachu, tedy sedm let po zavedení bezdýmného prachu v nábojích pro vojenské opakovačky Mannlicher M 88/90 (Pauchschwaches Pulver M 90). Jagdpulver No. 1 pro brokovnice ve tvaru černých nelesklých klenutých kotoučků o průměru 2,5 mm (35 % NC, 35 % NG, 20 % dusičnanu barnatého, 10 % dřevěného uhlí), Jagdpulver No. 2 pro kulovnice měl 40 % NC, 40 % NG, 20 % dusičnanu barnatého). Naši lovci s nimi spokojeni nebyli. Vytýkali jim příliš vysokou brisanci, korozi hlavní a klesání výkonu vlivem odpařování nitroglycerinu (dr. M. Volek: Lovecký katechismus, Milotice 1909). První továrna na bezdýmný prach byla otevřena v Marcheggu na Moravském poli. Roku 1889 vybudoval A. Nobel další v Blumenau u Wiener Neustadt, po dvou letech ji prodal vojenské správě a založil roku 1891 prachárny v Bratislavě a v Saubersdorfu u Vídně. Za I. světové války vysoká spotřeba vyvolala další továrny: roku 1915 ve Starých Hradech Uherských u Bratislavy a roku 1917 v Moosbierbaumu z Kremže (Škoda, Wetzler & Co.).

Po rozpadu Rakouska-Uherska pracovaly Nobelovy závody v Bratislavě pro náš stát až do roku 1923, kdy po zrušení byla převedena výroba do nových továren v Semtíně u Pardubic provozovaných tehdy firmou Československá akciová továrna na látky výbušné v Semtíně. Naše výroba převzala tehdy starý rakouský Jagdpulver jako lovecký bezdýmný prach č. 1-Sm pro brokovnice a č. 2-Sm pro kulovnice. Poněvadž se staré stížnosti opakovaly, sestaven roku 1925 vlastní bezdýmný prach pro brokovnice zn. Condor pouze nitrocelulosový s přísadou dusičnanu draselného, barnatého, pšeničného škrobu a dřevitě moučky. Ani ten neměl úspěch - snadno se drtil, byl hygroskopický a citlivý ke změnám teploty. Tvořil zelená zrnka vzhledu nezralého máku. Po dvou letech výroba zastavena a do obchodu nadále dodáván NC-prach Velox, předchůdce nynějšího Lovexu.

I. světová válka (1914-1918) znamená další etapu ve vývoji bezdýmného prachu. Když nouze o tuky v centrálních mocnostech přivodila nedostatek nitroglycerinu, začali v Německu nahrazovat nitroglycerin ve střelném prachu od roku 1870 známým, ale prakticky nevyužívaným nitroglykolem (glykoldinitrát). Nevýhodou byla složitá a drahá výroba glykolu - výchozím materiálem byl tehdy ethylalkohol, předností nižší citlivost vůči nárazu a praktická necitlivost ke změnám temperatury. Nitroglykol tuhne až při -22 OC, nitroglycerin při +80 0C. Zkušeností z války využili v USA, kde objevili levný zdroj ethylenu v zemních plynech. Původního nitroglykolu užíváno pak k výrobě nezamrzavých dynamitů, k výrobě bezdýmného střelného prachu nitrodiglykolu (dinitridiglykol, diethylenglykoldinitrat). Tento diglykolový prach má relativně nízkou výbuchovou teplotu - chladný prach. Zatím se v Evropě jako loveckých prachů neužívá, ale poněvadž se objevují další zdroje ethylenu, je možné, že pro své dobré vlastnosti se stane bezdýmným prachem budoucnosti.

Doba po II. světové válce ukončila definitivně zápas o bezdýmný prach. Přispěla k tomu nesporně pokročilá zbrojní technika dodávající spolehlivé hlavňové oceli, široký sortiment bezdýmných prachů a výkonné roznětky. Bez významu nejsou ani přísné zkoušky palných zbraní. Tím byly odstraněny hlavní námitky odpůrců - nebezpečí plynoucí z vyššího výkonu bezdýmných prachů. Podle prof. dr. Krauze je teoretický výkonnostní poměr prachu dýmného - nitrocelulosového a nitroglycerinového 1:2,3:3,2. Starý dýmný prach, který po šest set let suverenně vládl bojištím i honitbám, se vyrábí jen pro pyrotechnické účely. Jako střelivina dosloužil. Dnes bychom tedy mohli dát po staletí proklínanému, tajemnému Bertholdu Schwarzovi rozhřešení.

Prameny:
Pojezdný, J. dr.: Kniha o ohni, zbraních a lidech (strojopis)
Autor: Dr. Josef Pojezdný
© Militaria, Elka Press http://www.militaria.cz/