17.03.2016 23:01:25 Střední Evropa (běžný čas)
BRAUNER Bohuslav
( 8. 5. 1855 Praha -15. 2. 1935
Praha)
Bohuslav
Brauner
Narodil se 8. května 1855 jako syn Františka Augusta
Braunera, který byl jako představitelem staročeské
strany vedle Palackého a Riegra snad vůbec
nejuznávanějším českým vlasteneckým politikem 19.
stoletíl .
Bohuslav Brauner studoval polytechniku v Praze, pracoval
u profesora Bunsena v Heidelbergu a u sira Henryho Roscoa
v Manchesteru. Po návratu do vlasti roku 1883 se stal
profesorem analytické chemie na Přírodovědecké
fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Mezi jeho studenty
patřil i Jaroslav Heyrovský, kterého silně ovlivnil.
Heyrovský u Braunera po ukončení studia pracoval jako
asistent a habilitoval se u něj prací o hliníku.
Dovolenou trávil Bohuslav Brauner často v obci Babylon,
kde přispěl k rozvoji letoviska popularizací
chemického rozboru vody zdejšího koupaliště.
Po dlouhá léta jej pojilo důvěrné přátelství s
geniálním ruským učencem D.I. Mendělejevem . Byl
jeden z prvních, kdo pochopil zásadní důležitost
Mendělejevova periodického zákona, a kdo dokázal
určit atomovou hmotnost nejednoho prvku ze skupiny
vzácných zemin (např. ceru, lanthanu, didymu,
praseodymu, neodymu a samaria). Předpověděl existenci
izotopů a roku 1888 navrhl jako základ pro relativní
atomovou hmotnost prvků kyslík (16,00), což bylo
později (roku 1905) mezinárodně přijato. Navrhl
zařazení nově objevených vzácných plynů do "nulté
skupiny" a podporoval též Mendělejevův návrh
zařazení beryllia do druhé skupiny.
Získal si velké mezinárodní jméno, o čemž
svědčí i to, že byl členem sboru navrhovatelů na
Nobelovu cenu za chemii a také v Mezinárodní komisi
pro atomy pracoval jako předseda odboru pro atomové
váhy (hmotnosti).. Zemřel 15. února 1935.
Bohuslav Brauner - zapomenutý chemik světové
úrovně
Významný český vklad do pokladnice světové
chemie představuje Bohuslav Brauner
(Slavný ruský chemik Mendělejev před smrtí
v roce 1907 údajně prohlásil: "Svou periodickou
tabulku prvků pak odkazuji Braunerovi")
"Poznávat lidi, jejichž osud a dílo
došly dovršení, je samo o sobě víc než dokument nebo román
života, je to spíš příklad". (Karel Čapek)
"Nejdůležitější a nejzajímavější
vědecké objevy jsou ty, které nelze předvídat". (Pjotr
Kapica)
"Obtíž ve vědě je často méně v
tom, jak něco objevit, jako v tom, uvědomit si, že to, co
jsme udělali, je objev". (John Desmond Bernal)
"Je pozoruhodné, čeho můžeme dosáhnout,
když nám nezáleží na tom, komu budou přičteny zásluhy".
(Harry Truman)
"Dějiny přírodních věd jsou plné
příkladů, že z nejbláznivějších nápadů klíčí
geniální myšlenky". (Jiří Žáček)
"Jakýpak génius? Poctivě jsem celý
život pracoval, to je ten génius! (Dmitrij Ivanovič
Mendělejev)
Posouvat hranice lidského poznání, odhalovat nové
přírodní zákony a hledat způsoby jejich využívání je
tvrdou, náročnou a vyčerpávající činností. Byli to vždy
jedinci, osobnosti, kdo v dějinách určoval pokrok lidstva,
především v oblasti vědy a techniky. Bohužel, mezi
ostatními přírodními vědami se dnes ve vydávání
životopisných prací stala opomíjenou oblastí chemie a tak se
Bohuslav Brauner, vedle Jaroslava Heyrovského (1890-1967), Emila
Votočka (1872-1950), Otto Wichterleho (1913-1998) a Antonína
Holého (1936-2012), největší postava tohoto oboru u nás,
pomalu stává již téměř zapomenutou osobností. Svědčí o
tom i skutečnost, že letošní 160. výročí jeho narození
a 80 let od úmrtí, proběhly téměř bez zájmu veřejnosti
včetně odborné.
Profesor Brauner se zabýval mimo jiné také chemií
lanthanoidů , tehdy "exotické" skupiny 14-ti
kovových prvků ležících v periodické tabulce za lanthanem,
tehdy zcela bez perpektivy jejich praktické aplikace. Až v
současné době našly rozsáhlé technické využití v
elektrotechnice, energetice, osvětlovací technice, sklářství
a keramice či metalurgii (připomeňme z konkrétních aplikací
luminofory pro barevné obrazovky, optické lasery, leštící
prostředky na speciální skla, moderátory jaderných reaktorů,
supravodivé materiály, slitiny pro silné permanentní magnety,
katalyzátory chemických procesů, úsporné žárovky etc.).
Proto se stala tato osobnost zajímavou nejen pro chemiky, ale
také pro širší okruh zájemců o historii vědy a techniky z
jiných oborů,
Významný představitel české a evropské
anorganické chemie, badatel a pedagog, univ. prof. PhDr.
Bohuslav Brauner se narodil 8. května 1855 v Praze jako
poslední ze čtyř dětí v zámožné rodině zemského
advokáta již s "chemickou krví", jak sám o sobě
napsal. Od mládí tíhl k přírodním vědám, zejména k
chemii, a tak již v osmi letech měl vlastní domácí laboratoř.
Jeho prastrýc z matčiny strany Kaspar Neumann (1683-1737) byl lékárníkem
a profesorem chemie v Berlíně a patří mezi spoluzakladatele vědecké
farmacie. Braunerův děd Dr. Karel August Neumann (1771-1866),
guberniální rada a jeden ze zakladatelů "Jednoty pro
povzbuzení průmyslu v Čechách", působil jako profesor
chemie na pražské polytechnice a univerzitě a významně se
zasloužil o rozvoj českého chemického (zvláště
cukrovarnického) průmyslu. Jeho dcera Augusta Braunerová (1817
-1890), žena neobyčejně vzdělaná v přírodních vědách (což
bylo tehdy naprostou výjimkou), amatérská malířka, hovořila
několika světovými jazyky a bylo její zásluhou, že se jim
nadaný syn Bohuslav naučil již záhy v mládí (doma se
mluvilo česky i německy a znalost francouzštiny a angličtiny
byla samozřejmá), což mu později velmi prospělo při studiu
odborné cizojazyčné literatury a četných cestách po Evropě
a Americe. Navíc se ještě sám naučil azbuku a dobře
hovořil rusky. To bylo důvodem, že se později stal jakousi
spojnicí mezi západní a východní vědou. Vzhledem k moderní
demokratické a benevolentní rodinné výchově se Brauner
stal po celý život také stejně dobrým sportovcem jako vědcem.
Při svém pobytu v Anglii se seznámil s tehdy ještě nepříliš
známým kolektivním míčovým sportem fotbalem, jehož se po návratu
do vlasti stal nadšeným propagátorem. Vedle tohoto sportu se
aktivně věnoval cyklistice a lyžování. Psal do sportovní
rubriky Národních listů nebo do vídeňského Handbuch des
Bicykle. Díky především své charismatické matce se mohl již
od mala setkávat s významnými osobnostmi tehdejšího pražského
společensko-politického a uměleckého života a hosty ze
zahraničí, kteří bývali častými návštěvníky v jejich
domě. Bez zajímavosti není ani konec jejího života. Zemřela
v říjnu 1890 při návštěvě dcer v Paříži a podle svého
přání byla zpopelněna v krematoriu největšího pařížského
hřbitova Pére-Lachaise - stala se tak vlastně prvním zpopelněným
Čechem (vlastně Češkou). Zaznamenána je také až kuriozní
přeprava urny přes státní hranice do Prahy. Její dcery Zdeňka
a Anna ji uložily do krabice na dámské klobouky, se kterou
cestovaly. Protože se tehdy ještě katolická církev stavěla
proti ukládání uren s popelem zemřelých na hřbitovech,
musely být ukládány jinde. Ani v tomto případě nedala
pražská kapitula souhlas s uložením urny na Vyšehradském hřbitově
do rodinné hrobky, natož se smutečním obřadem. Rodina
Braunerů však byla mimořádně vážená a vlivná, takže se
celá záležitost odbyla kompromisem. Urna byla uložena bez církevního
obřadu a nad hrobem namísto kněze promluvil Vojtěch Náprstek,
přítel Braunerových a jeden z prvních propagátorů pohřebu
žehem u nás.
Braunerovým otcem byl nadšený vlastenec a vlivný staročeský
politik, slovanofil a spoluorganizátor Slovanského sjezdu v
Praze v revolučním roce 1848, autor první formulace českých
státoprávních požadavků vůči Rakousku (vyvazovacího
zákona pro Království české), vídeňské vládě často
velmi nepohodlný, nicméně uznávaný, poslanec zemského sněmu
i říšské rady JUDr. František August Brauner (1810-1880).
Proslulé jsou jeho výroky, že "historie českého národa
je historií velezrady proti Habsburkům" a "kdo chceš
vlasti vděk, přízeň doby nehledej". Sestrami Bohuslava
byly malířka-krajinářka, grafička a knižní ilustrátorka,
na svoji dobu jako žena "příliš samostatná, nekonvenční
a nezávislá, mimořádně vzdělaná, talentovaná a půvabná"
Zdeňka Braunerová (1858-1934) a Anna (1856-1930), která měla
literární sklony a provdala se za známého francouzského
spisovatele E. Bourgese. Starší bratr Vladimír (1853-1924) byl
známým pražským právníkem (jeho dcera Jarmila se provdala
za francouzského generála Pelé). Vychovatelem obou bratrů byl
básník Svatopluk Čech (1846-1908). Braunerovou manželkou a
matkou tří dětí (Bohuslava, Otakara a Mileny) se v roce 1886
stala adoptivní dcera (schovanka) chemika a astronoma univ. prof.
PhDr. Vojtěcha Šafaříka (1829-1921) a Paulíny Šafaříkové
(1836-1920), Ludmila-Lilly (1869-1921). Rodinému zázemí a
soukromému životu protagogisty našeho vyprávění jsme věnovali
větší pozornost v porovnání s jinými životopisnými
pracemi - jednak jsou zajímavé a souvislosti málo známé, ale
zejména pomáhají pochopit kořeny a intelektuální
zázemí jeho velkých vědeckých a pedagogických úspěchů a
vlivu na další vývoj anorganické a analytické chemie.
Po maturitě na malostranském reálném gymnáziu v roce 1873
studoval Brauner anorganickou a analytickou chemii na pražské
polytechnice (dnes České vysoké učení technické, ČVUT) u
profesorů V. Šafaříka a F. Štolby a ještě jako posluchač
uveřejnil svojí první odbornou práci "O atomech a
mocenství některých prvků, jakož i o pravidlech v číslech
atomových" (1887). Současně byl zapsán také na
univerzitě, kde tehdy přednášeli chemii němečtí profesoři
A. Lieben a E. Linnemann a fyziku rakouský fyzik a filozof E.
Mach. Pro osobní neshody s některými z nich i snahou rozšířit
si vzdělání a zdokonalit se v laboratorní technice také v
zahraničí, odešel Brauner na jeden rok na univerzitu v
Heidelbergu, kde jej velmi vlídně přijal do své univerzitní
laboratoře věhlasný chemik té doby R. W. Bunsen (m. j.
vynálezce po něm pojmenovaného laboratorního plynového hořáku).
Zde také poznal ruského chemika Dmitrije Ivanoviče
Mendělejeva (1834-1907), objevitele periodického zákona prvků
(1869) a tvůrce periodické tabulky prvků (1870). Bylo to pro
mladého Braunera životní a osudové setkání, ovlivňující
jeho další práci a vlastně celý život. Po návratu do Prahy
v roce 1880 předložil disertační práci a vykonal doktorské
zkoušky (PhDr) z neoblíbené organické chemie; sám o tom
napsal, že"odbyl doktorát" a zřejmě to myslel
doslovně. Ještě téhož roku odjel do Anglie na další
dvouletý studijní pobyt na univerzitě v Manchesteru u
profesora Sira H. E. Roscoea (1833-1915).
Po návratu domů se stal asistentem (adjunktem) chemického
ústavu české univerzity (1882), příštího roku se
habilitoval jako soukromý docent analytické chemie, v roce 1890
se stává mimořádným a po dalších sedmi letech řádným
profesorem analytické (rozborové) a anorganické (neústrojné)
chemie na české univerzitě Karlo-Ferdinandově. Zasloužil se
o realizaci výstavby nové budovy Chemického ústavu (nynější
přírodovědecké fakulty UK) na Albertově, kde pak působil
jako jeho ředitel až do odchodu na odpočinek roku 1925. Bývalo
právem univerzitních profesorů, že po dosažení věku 70 let,
který byl hranicí pro penzionování, mohli sloužit ještě
tzv. čestný rok (lidově se říkalo "edeljahr"). Pro
Braunera je charakteristické, že tohoto práva nevyužil,
ačkoliv se tehdy těšil velmi dobrému zdraví. Ještě ve svých
70 letech zahajoval sezónu na Slovanské plovárně. Během svého
vysokoškolského pedagogického působení vychoval značný počet
dobře připravených anorganických a analytických chemiků. Z
jeho žáků a asistentů připomeňme jen několik jmen:
Jindřich Křepelka, Alexandr Sommer-Batěk, Bohumil Kužma, Emil
Švagr, Josef Švéda, Otto Pročke a Jaroslav Heyrovský,
objevitel polarografie a budoucí nositel Nobelovy ceny za chemii.
Od roku 1890 byl Brauner členem České akademie věd a řady
dalších domácích vědeckých institucí. Cizina ocenila jeho
vědecké dílo několika čestnými doktoráty na předních
evropkých univerzitách, řádným členstvím v učených společnostech
(American Chemical Society, Owens College Chemical Society aj.) i
Řádem čestné legie Francouzské republiky. Jako člen Mezinárodní
komise pro atomy, působil ve funkci předsedy odboru pro atomové
váhy (hmotnosti). O jeho velkém mezinárodním renomé svědčí
rovněž činnost ve sboru navrhovatelů na Nobelovu cenu za
chemii. Po banálním nachlazení zemřel v nemocnici na Královských
Vinohradech na oboustranný zánět plic 15. února 1935. Od
listopadu 2013 jsou manželé Braunerovi pohřbeni společně
na starém hřbitově v Levém Hradci ležícím na území
oblíbeného města Roztoky.
Ve své bohaté vědecké činnosti se prof. Brauner zabýval
jednak otázkami anorganické a obecné chemie, jednak pracemi
analytické povahy. Celých 40 let se věnoval studiu prvků vzácných
zemin, jejich atomových hmotností, sloučenin a postavení v
periodické tabulce prvků. Již v roce 1902 předpověděl
existenci dosud neznámého prvku s atomovým číslem 61, avšak
tehdejší laboratorní technika neumožňovala tento
předpoklad experimentálně ověřit; stalo se to v USA až v
roce 1974 (týmem Jacoba A. Marinského) a prvek byl nazván
promethium. Sám nebo se svými žáky stanovil velmi přesně
atomové hmotnosti ceru, lanthanu, praseodymu, neodymu,
thoria, telluru a cínu. Určitá váhavost ho připravila o
objev světového významu. V letech 1881-1882 při pobytu v
Anglii se mu podařilo rozložit vzácnou zeminu "didym"
(v té době považovanou za prvek) na tři prvky. Jeden z nich
byl již znám (samarium) , další dva byly zcela nové -
Brauner je nazval praseodym a neodym, ale priorita jejich objevu
byla připsána v roce 1885 vídeňskému profesorovi Karlu Aueru
von Wolsbachovi, ačkoliv svoji studii publikoval až po třech
letech po Braunerovi. Již v 80. letech 19. století předpověděl
existenci izotopů a v roce 1888 navrhnul používat jako základ
relativních atomových hmotností kyslík namísto dosud užívaného
základu vodíkového. Tento návrh byl po jeho přijetí na
Mezinárodním chemickém kongresu v Paříži v roce 1904 všeobecně
zaveden a platil až do roku 1961 (dnes je výpočet relativní
atomové hmotnosti založen na 1/12 hmotnosti izotopu uhlíku 12
C). Navrhnul zařazení nově objevených vzácných plynů do
"nulté skupiny" a podporoval také Mendělejevův návrh
zařadit beryllium do druhé skupiny. První na světě odhalil
radioaktivní vlastnosti jáchymovských rud. Roku 1875, kdy
pracoval u profesora E. Macha, zjistil pomocí spektrální
analýzy v jáchymovském smolinci neznámý prvek s neobyčejnou
intenzitou záření; pro nepochopení rakouských úřadů se mu
ho však nepodařilo izolovat. Dokázali to až později manželé
P. Curie (1859-1906) a M Curie-Sklodowská (1867-1934). V roce
1903 publikoval v přírodovědném časopise Živa dva články
o této problematice (Nové výzkumy o látkách radioaktivních,
O látkách radioaktivních). Podílel se také na zpracování
řady hesel "Ottova slovníku naučného".
Braunerovo obsáhlé literární dílo představuje zhruba na
170 vědeckých článků a publikací (německy, anglicky i
rusky), jejichž je autorem nebo spoluautorem.Jen v období let
1877 až 1890 publikoval více než dvě desítky původních
prací, jejichž názvy svědčí o mnohostranných zájmech tvůrce
(O určování arsenu, O určování kobaltu, O fluorescenci, O
atomové váze berrylia I a II, O volném fluoru, Účinek
kyanatanu stříbrného na isobutyl jodid, O účinku sírovodíku
na kyselinu arseničnou, O základní jednici vah atomových I a
II, O volumetrickém určování telluru aj.). Snad jediným
badatelským omylem bylo unáhlené ohlášení objevu nového
prku austriacia v roce 1889. Do prestižního šestisvazkového
díla "Hanhuch der anorganischen chemie" (1904-1910)
sepsal rozsáhlé kapitoly o stanovení atomových hmotností
jednotlivých prvků; obsáhlé stati o prvcích vzácných zemin
napsal do Votočkovy "Chemie anorganické" ve
spolupráci se svým žákem, asistentem a posléze nástupcem a
dalším významným vědcem světového formátu prof. Dr. Jindřichem
Křepelkou (již v březnu po únorových událostech v roce 1948
byl jako politicky nespolehlivý postaven mimo službu a po roce
ve věku 58 let penzionován); pro studenty je určena "Analysa
kvalitativní pro posluchače české university" (1919).
Největší přínos Bohuslava Braunera však spočívá především
v tom, že byl jedním z prvních, kdo pochopil zásadní význam
Mendělejevova zákona a periodické soustavy prvků pro chemii,
a to ještě v době, kdy je vědecký svět přijímal chladně
a skepticky. Jako jeho přesvědčený stoupenec a propagátor přispěl
svými pracemi nemalým dílem k tomu, že se objevu dostalo uznání
nejen u nás, ale také v západních zemích, kde díla
slovanských badatelů mnohdy nenašla příznivou odezvu. Velmi
zajímavá a poučná je stať, kterou Brauner napsal v roce 1907
při příležitosti Mendělejevovy smrti do časopisu "Pokroková
revue". Cenná je nejen jedinečným zhodnocením významu
Mendělejevova díla, které zde podal jako jeho dlouholetý přítel
a pokračovatel, ale i mistrným pohledem na vývoj a tehdejší
stav chemie. Esej je zájemcům dostupná v knížce "Dopisy
Dmitrije I. Mendělejeva českému chemiku Bohuslavu Braunerovi"
(Technicko-vědecké vydavatelství, Praha 1952). Přátelské
vztahy Mendělejeva a Braunera se neomezily na pouhou výměnu
dopisů, ale byly dotvrzeny i dvojí návštěvou Braunerovou v
Petrohradě a Mendělejevovým pobytem v Praze. A že to nebyly
jen formální návštěvy, ba právě naopak, je patrné z každé
řádky Braunerových vzpomínek.
Při příležitosti 150. výročí Braunerova narození
vydala Česká pošta v roce 2005 podle návrhu O. Kulhánka
vícebarevnou známku s jeho portrétem v nominální hodnotě 7,50
kč. Od roku 2013 uděluje katedra anorganické chemie Přírodovědecké
fakulty UK interním studentům magisterského oboru Anorganická
chemie za vynikající studijní výsledky a mimořádné
badatelské počiny Braunerovo stipendium. Odlišná výše této
odměny se pohybuje od pěti do dvaceti tisíc korun.
Poznámka: Vzhledem k velkému objemu použité a další
doporučené knižní a časopisecké literatury a odkazů na
internetové stránky je jejich seznam pro eventuální zájemce
k dispozici prostřednictvím redakce u autora.
Bohumil Tesařík
