11.03.2006 04:03:40
Sacharin (cukerín)

čistý sacharin
Čistý sacharin
sodná sůl
sacharin - sodná sůl anhydridu sulfaminobenzoové kyseliny
vápenatá sůl
Vápenatá sůl sacharinu

Byl objeven už roku 1879, a je tedy nejstarším sladidlem. Čistý sacharin je asi 550krát sladší než cukr. Čistý sacharin se ale špatně rozpouští ve vodě, proto se používá hlavně jako ve vodě rozpustný sacharin sodný. Sacharin sodný má 450krát vyšší sladivost než cukr. Nejdůležitější předností sacharinu je odolnost proti vysokým teplotám (až do 100°C) a mrazuvzdornost. Svou sladivost si uchovává také ve vodných roztocích (např. limonádách). Původně měl poněkud nahořklou příchuť, tuto nevýhodu však posléze téměř úplně eliminoval dokonalejší výrobní postup. Sacharin v kombinaci s cyklamátem znásobuje sladivost a má vyváženou chuť.


 

V roce 1879 objevil Constantine Fahlberg úplnou náhodou umělou náhražku cukru, sacharin, který se tak stal nejstarším umělým sladidlem.
Sacharin je nekalorické sladidlo asi 300 krát sladší cukru. To jej zvýhodňuje na trhu tak, že se už při jeho objevu zvedla vášnivá bouře odporu ze strany odpůrců - cukrářů a kuchařů, kteří neviděli snazší práci, ale zejména to, že sacharin je průlomem do jejich cukrového, nikoliv náhražkového hájemství. Sacharin je přitom velmi stabilní, a proto je vhodný nejen pro slazení nápojů, ale také do vařených jídel. V lidském těle není odbouráván, takže nedodává žádnou energii. Právě odpůrci způsobili, že se v minulosti objevily pochybnosti o jeho zdravotní nezávadnosti. Zdá se však, že rozsáhlé studie, které se provádějí déle než jedno století, nepotvrdily žádnou spojitost mezi užíváním sacharinu a nádorovými onemocněními.

Vraťme se ale ještě k samotnému objevu. Constantine Fahlberg byl mladý emigrant z tehdejšího Ruska, který působil na Johns Hopkins University pod vedením prof. Iry Remsena, jemuž také bývá někdy objev sacharinu připisován. Fahlbergovi ještě nebylo třicet a měl za úkol analyzovat některé produkty zejména v oblasti konzervačních látek. Když se po pracovním dni mladý chemik pustil do zasloužené večeře, zjistil, že mu na prstech ulpělo něco sladkého. Došel k závěru, že šlo o jednu z chemikálií, s nimiž pracoval a když se pak vrátil do laboratoře, látku opětovaně syntetizoval. Byl to vedlejší produkt získaný z kyseliny benzoové a jevil se tak výrazně sladký, že jej Fahlberg nazval podle latinského saccharum (= cukr) sacharinem. Brzy jej dokázal připravit i v malých tabletách vhodných k praktickému použití.

Ira RemsenIra Remsen

Prof. Remsen jeho objev zaštítil a studii publikovali oba vědci společně. Pak se ale jejich názory rozešly. Zatímco Fahlberg toužil po praktickém využití, skeptický Remsen viděl jen objev nové sloučeniny, jež má sice pozoruhodnou vlastnost, ale nic víc. Na patentování takové věci neměl zájem a fakt, že si mladý Constantine Fahlberg sacharin přisvojil a nechal r. 1885 patentovat, jej nemile zaskočil. Fahlbergovo počínání ho mrzelo, ale neviděl v něm nic znepokojivého. Sacharin prostě za umělou náhražku cukru nepovažoval a stál na straně jeho odpůrců. "Proboha, kdo si bude dávat něco takového do kávy?!" Vývoj mu dával za pravdu. Až do vypuknutí světové války se sacharin skutečně neujal a cukrářská lobby na celé čáře vítězila.

Válka však poměr sil změnila. Cukr se stal strategickou surovinou, jeho dovoz vázl, a problém nastal, když bylo potřeba zásobovat Pershingovy americké vojáky v Evropě. Zatímco jeden lodní náklad sacharinu plně saturoval všechny potřeby nejen amerických vojáků, lodí naložených cukrem by za takovým cílem muselo přeplout Atlantik alespoň 500. Od toho okamžiku našel sacharin svoje místo ve výživě, ale současně i odpůrce, kteří poukazovali na nebezpečí vedlejších účinků. Teprve v nedávné době dali vědci sacharinu, na rozdíl od jiných umělých sladidel, zelenou.

Z českého prostředí je sacharin znám podle německého názvu jako cukerín a byl oblíbeným předmětem pašování ze sousedních zemí již za Rakouska. Právě jeho skladnost pašeráky lákala a fakt, že v chemicky vyspělém Německu jej bylo za babku nadbytek vedl k tomu, že k nám směřoval přes všechny pohraniční hory. Už tehdy jej naše babičky s oblibou používaly místo cukru a tak naplňovaly pregnantní výrok velkého zastánce sacharinu, amerického prezidenta Theodora Roosevelta: ?každý, kdo si myslí, že sacharin je nebezpečný, je idiot?.


Go home